Nemocniční kaplan u nás zatím není příliš obvyklé povolání. Jak to přišlo, že právě písecká nemocnice se rozhodla mít svého kaplana?
Medicína v dnešní době většinou již bez předsudků uznává skutečnost, že při nemocniční péči je vedle péče 
o tělo důležitá i péče o „duši". A bio-psycho-sociálně-spirituální model člověka už patří k obecně uznávanému konceptu, i když jsme, co se týká spirituální oblasti, pořád ještě někde za startovní čárou v oblasti hledání vlastní identity.

Vedení písecké nemocnice si je vědomo, že spirituální neznamená nutně náboženský a že tedy náboženský může být někdo, ale spirituální – duchovní jsou všichni, je to rozměr bytosti každého 
z nás, i když je skryt pod sutí všeho možného. A tento rozměr se otvírá právě v obdobích zdravotní krize, kterou vážná nemoc nebo dokonce umírání přinášejí.

V tomto čase se totiž 
u mnoha pacientů objevují existenciální otázky týkající se smyslu života, utrpení, umírání a smrti i dalších otázek s tím souvisejících, které je dříve – dokud byli zdrávi – nenapadaly. Podobné otázky si může pokládat
i ošetřující personál, který se v nemocnici opakovaně setkává s utrpením a umíráním. A podobné otázky si kladou samozřejmě i blízcí příbuzní.

A proto před pěti lety vedení písecké nemocnice podpořilo myšlenku integrovat spirituální péči do péče ošetřovatelské a vynaložilo úsilí ke vzniku nového oddělení, oddělení spirituální péče.

Co takový nemocniční kaplan vlastně dělá? Jak byste svou práci představil veřejnosti?
Oddělení spirituální péče je službou pro pacienty a jejich rodinné příslušníky, ale také službou pro zdravotníky a jejich blízké. A tito lidé 
a jejich břemena jsou mým denním chlebem. Vzhledem 
k tomu, že jsme jako oddělení součástí jednotlivých managementů nemocnice, účastním se pravidelných primářských porad, mám pravidelné skupinové aktivity, procházím nemocnicí po odděleních po pokojích nebo mám svoji ambulanci a prostor ticha. A jak bych svoji práci představil a co pro mě znamená? Nikdy nekončící zástup bolavých lidí na těle 
i na duši, do jejichž příběhu vstoupím a jdu s nimi společně v jejich těžkém období života a pak zcela tiše zase vystoupím.

Jak vás pacienti a personál nemocnice přijímají?
Jsem rád za to, že se tato služba za těch pět let etablovala a dneska je už přirozenou součástí celkové péče 
o pacienta. Byla to trochu průkopnická práce, ale to mě baví stavět na bílém místě 
a vtisknout této službě laskavou a pozitivní tvář, oddělení bylo od počátku velmi dobře nastaveno vedením nemocnice a první pozitivní zkušenosti mi postupně otevíraly dveře na všechna oddělení.

Dneska už mám spolupracovníky na všech odděleních, ať už jsou z řad sester, sanitářů, vrchních sester, staničních sester, lékařů či primářů. V tomto ohledu si nemohu stěžovat a jsem velmi rád za vstřícnost a ochotu všech. Vážím si práce zdravotníků, není to lehká práce.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek 
z výkonu kaplanské služby?
Asi nejsem schopen říct, který byl nejsilnější, nejenom z toho důvodu, že je těch příběhů mnoho a každý je originální jedinečný a neopakovatelný a každý má svou hloubku. Ale vždy, když vidím, jak lidé bojují sami se sebou, jak zápasí, jak je těžké přijmout nepříjemnou diagnózu, jak je těžké vyrovnat se s ní, jak se učí žít v nových a zužujících se podmínkách, jak nacházejí novou perspektivu pro život a když objevují ještě v tom všem těžkém vděčnost a naději, to jsou silné momenty.

Když vidím spolupráci rodiny, podporu všech generací, když vidím ten laskavý polštář z dlaní těch nejbližších, když vidím, jak ustupuje všudypřítomné sobectví, které má víc odstínů, než jsme schopni identifikovat 
a vůbec si přiznat – když vítězí skutečné lidství, to nejlepší v nás, ten už téměř zastřený Boží obraz v nás, k němuž jsme byli stvořeni – to je vždycky silné.

Jak sám svou práci vnímáte? Těšíte se ráno do práce?
Jak už jsem řekl, jako službu pro nikdy nekončící zástup bolavých lidí na těle i na duši do jejichž příběhu vstoupím a jdu s nimi společně v jejich těžkém období života a pak zcela tiše zase vystoupím. A mám radost, když se ty dva příběhy potkají, protnou, porozumí, pochopí, posílí, povzbudí, společně nesou bezmoc i radost z malých krůčků.

Vnímám tuto službu jako na jednu stranu náročnou, jeden velmi blízký kolega primář, který vidí do mé práce, mi nedávno řekl: Ty jsi takový „beránek" nemocnice, velmi mě překvapil a já jsem si uvědomil, že Ten Beránek, který nese tíhu světa, nese 
i mě, a proto se to dá unést. 
A na druhou stranu vnímám, že ta služba je nesmírně obohacující a smysluplná a dotýká se konkrétních lidských osudů a možná mnohdy i přesahu do věčnosti, ale to ví jen Ten, který je spravedlivým soudcem nás všech. A jestli se těším do práce? Jako asi všichni, někdy ano a někdy bych strašně rád zůstal doma.

Medailonek Rostislava Homoly: Je mu 50 let. Je šťastně ženatý, má tři dcery, nejmladší se jmenuje Maruška, která ho má ráda jako sůl. Pracoval jako pastor Církve adventistů s.d. jako terapeut pro drogově závislou mládež, několik let jako lektor pro nezaměstnané, v současné době působí ještě jako středoškolský učitel na gymnáziu v Písku a vede Oddělení spirituální péče Nemocnice Písek.

Štafetu od Rostislava Homoly přebírá Eric Dunn, Američan žijící na Písecku.