Spirituální nutně neznamená náboženský

Nemocniční kaplan u nás zatím není příliš obvyklé povolání. Jak to přišlo, že právě písecká nemocnice se rozhodla mít svého kaplana?
Medicína v dnešní době většinou již bez předsudků uznává skutečnost, že při nemocniční péči je vedle péče 
o tělo důležitá i péče o „duši". A bio-psycho-sociálně-spirituální model člověka už patří k obecně uznávanému konceptu, i když jsme, co se týká spirituální oblasti, pořád ještě někde za startovní čárou v oblasti hledání vlastní identity.

Vedení písecké nemocnice si je vědomo, že spirituální neznamená nutně náboženský a že tedy náboženský může být někdo, ale spirituální – duchovní jsou všichni, je to rozměr bytosti každého 
z nás, i když je skryt pod sutí všeho možného. A tento rozměr se otvírá právě v obdobích zdravotní krize, kterou vážná nemoc nebo dokonce umírání přinášejí.

V tomto čase se totiž 
u mnoha pacientů objevují existenciální otázky týkající se smyslu života, utrpení, umírání a smrti i dalších otázek s tím souvisejících, které je dříve – dokud byli zdrávi – nenapadaly. Podobné otázky si může pokládat
i ošetřující personál, který se v nemocnici opakovaně setkává s utrpením a umíráním. A podobné otázky si kladou samozřejmě i blízcí příbuzní.

A proto před pěti lety vedení písecké nemocnice podpořilo myšlenku integrovat spirituální péči do péče ošetřovatelské a vynaložilo úsilí ke vzniku nového oddělení, oddělení spirituální péče.

Co takový nemocniční kaplan vlastně dělá? Jak byste svou práci představil veřejnosti?
Oddělení spirituální péče je službou pro pacienty a jejich rodinné příslušníky, ale také službou pro zdravotníky a jejich blízké. A tito lidé 
a jejich břemena jsou mým denním chlebem. Vzhledem 
k tomu, že jsme jako oddělení součástí jednotlivých managementů nemocnice, účastním se pravidelných primářských porad, mám pravidelné skupinové aktivity, procházím nemocnicí po odděleních po pokojích nebo mám svoji ambulanci a prostor ticha. A jak bych svoji práci představil a co pro mě znamená? Nikdy nekončící zástup bolavých lidí na těle 
i na duši, do jejichž příběhu vstoupím a jdu s nimi společně v jejich těžkém období života a pak zcela tiše zase vystoupím.

Jak vás pacienti a personál nemocnice přijímají?
Jsem rád za to, že se tato služba za těch pět let etablovala a dneska je už přirozenou součástí celkové péče 
o pacienta. Byla to trochu průkopnická práce, ale to mě baví stavět na bílém místě 
a vtisknout této službě laskavou a pozitivní tvář, oddělení bylo od počátku velmi dobře nastaveno vedením nemocnice a první pozitivní zkušenosti mi postupně otevíraly dveře na všechna oddělení.

Dneska už mám spolupracovníky na všech odděleních, ať už jsou z řad sester, sanitářů, vrchních sester, staničních sester, lékařů či primářů. V tomto ohledu si nemohu stěžovat a jsem velmi rád za vstřícnost a ochotu všech. Vážím si práce zdravotníků, není to lehká práce.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek 
z výkonu kaplanské služby?
Asi nejsem schopen říct, který byl nejsilnější, nejenom z toho důvodu, že je těch příběhů mnoho a každý je originální jedinečný a neopakovatelný a každý má svou hloubku. Ale vždy, když vidím, jak lidé bojují sami se sebou, jak zápasí, jak je těžké přijmout nepříjemnou diagnózu, jak je těžké vyrovnat se s ní, jak se učí žít v nových a zužujících se podmínkách, jak nacházejí novou perspektivu pro život a když objevují ještě v tom všem těžkém vděčnost a naději, to jsou silné momenty.

Když vidím spolupráci rodiny, podporu všech generací, když vidím ten laskavý polštář z dlaní těch nejbližších, když vidím, jak ustupuje všudypřítomné sobectví, které má víc odstínů, než jsme schopni identifikovat 
a vůbec si přiznat – když vítězí skutečné lidství, to nejlepší v nás, ten už téměř zastřený Boží obraz v nás, k němuž jsme byli stvořeni – to je vždycky silné.

Jak sám svou práci vnímáte? Těšíte se ráno do práce?
Jak už jsem řekl, jako službu pro nikdy nekončící zástup bolavých lidí na těle i na duši do jejichž příběhu vstoupím a jdu s nimi společně v jejich těžkém období života a pak zcela tiše zase vystoupím. A mám radost, když se ty dva příběhy potkají, protnou, porozumí, pochopí, posílí, povzbudí, společně nesou bezmoc i radost z malých krůčků.

Vnímám tuto službu jako na jednu stranu náročnou, jeden velmi blízký kolega primář, který vidí do mé práce, mi nedávno řekl: Ty jsi takový „beránek" nemocnice, velmi mě překvapil a já jsem si uvědomil, že Ten Beránek, který nese tíhu světa, nese 
i mě, a proto se to dá unést. 
A na druhou stranu vnímám, že ta služba je nesmírně obohacující a smysluplná a dotýká se konkrétních lidských osudů a možná mnohdy i přesahu do věčnosti, ale to ví jen Ten, který je spravedlivým soudcem nás všech. A jestli se těším do práce? Jako asi všichni, někdy ano a někdy bych strašně rád zůstal doma.

Štafetu od Rostislava Homoly přebírá Eric Dunn, Američan žijící na Písecku.