VYBERTE SI REGION

Skončíš s kulkou v hlavě zahrabaný v odpadcích!

Jindřichův Hradec – Sedíme u stolu v kuchyni domu na utajovaném místě. Miroslav Dobeš, jindřichohradecký televizní reportér, který se před několika dny vrátil z pekla libanonského zajetí, si před médii místo svého současného pobytu úzkostlivě chrání.

9.2.2016 AKTUALIZOVÁNO 11.2.2016
SDÍLEJ:

Miroslav Dobeš na utajovaném místě v rozhovoru pro Jindřichohradecký deník. Foto: Deník/Zdeněk Prager

V případě Jindřichohradeckého deníku ale udělal jednu z mála výjimek a otevřeně promluvil o děsivé zkušenosti, která mu obrátila celý život naruby. Mírně se chvějící rukou podává šálky s kávou a pohnutým hlasem začíná vyprávět.

Není úplně obvyklé, aby regionální novináři natáčeli reportáže na Blízkém východě. Jak jste se k této práci dostali?
Byla to vlastně náhoda. Doktor Švarc, který vedl tu naši skupinu, dlouhodobě pracoval na jednom případu svého klienta a zároveň dlouhodobě spolupracoval i se štábem České televize. V rámci obhajoby, již vedl, měl domluveno natočení nějakých reportáží o tomto klientovi. Nicméně, někdy se věci dějí tak, jak chtějí a redaktor České televize dva dny před tím, než měli odjet do Libanonu, těžce onemocněl, takže za něj samozřejmě sháněli náhradu. Nás zkontaktoval Jan Binder, někdejší asistent místopředsedy parlamentu Jana Bartoška. Pana Bindera shodou okolností znal doktor Švarc, já i můj kolega Pavel Kofroň. A tu práci nám dohodil. Znali jsme se, protože jsme s ním několikrát natáčeli v Dačicích i Jindřichově Hradci. Na světě tak rázem byla nabídka, kdy se dva lokální novináři, kteří spolu už nějakých dvacet let dělají městskou televizi, měli vydat pořídit dvě reportáže do velice exotické oblasti. Nevím, jak by to vnímal někdo jiný, ale je to věc, která se neodmítá. Byla to pro nás výzva.

Co mělo být obsahem vašich reportáží?
Ta první se měla týkat osudu dnes již mediálně poměrně známého Alího Taana Fajáda, jeho příběhu a příběhu jeho rodiny, které úzce souvisí s jeho uvězněním v České republice. Druhá, jež pro mě byla z novinářského hlediska daleko zajímavější, s tím absolutně nesouvisela. Byla to rozsáhlá reportáž o problematice syrských uprchlíků. Proč utíkají, před čím utíkají, za čím utíkají, kdo se o ně chce postarat a kdo naopak nechce. Je nutné si uvědomit, že se musíme v čase vrátit někam na začátek loňských prázdnin, dnes už je ta situace trošku jiná. Během naší první cesty jsme proto natáčeli i v uprchlických táborech, což byla nesmírně zajímavá práce a pro novináře věc, již si zapamatuje na celý život. Hovořili jsme tam například se starosty. Třeba úplně poslední rozhovor jsme točili se starostou města, které má 25 tisíc obyvatel, takže je zcela srovnatelné s Hradcem, a byl o tom, jak se dokázali postarat o neuvěřitelných 11 tisíc uprchlíků. Musím říct, že jsem jen užasle zíral. To je ale jen taková zajímavost, která má dokreslit smysl našeho snažení.

Odjezd byl tedy při vaší první cestě skutečně velmi rychlý. Měli jste vůbec šanci se připravit? Nejen profesně, ale i na možná bezpečnostní rizika?
Je třeba podotknout, že uneseni jsme byli až při naší druhé cestě, kdežto ten kvapný odjezd jsme absolvovali pouze při té první. Jen vysvětlím, že druhá cesta do Libanonu se pořádala kvůli tomu, že při té první jsme vše nestačili dokončit. Já osobně to přikládám, aniž bych se chtěl někoho dotknout, naprosté neschopnosti něco logisticky zabezpečit, která je Arabům zcela vlastní. Ale zpět k otázce, bylo to vážně velmi na rychlo. Já jsem byl Janem Binderem kontaktován v pátek 29. května lehce po poledni a v neděli večer jsme již odlétali. Tato rychlost, a z toho vyplývající nemožnost si leccos ověřit, mě sice poměrně znervózňovala, nicméně trochu mě uklidňoval fakt, že v celé věci se angažuje asistent místopředsedy poslanecké sněmovny, což mi v mých očích dávalo záruku jisté solidnosti.

Takže jste nevěděli, do čeho jdete?
Odjížděl jsem s tím, že jsem prakticky téměř nevěděl, čím se budeme zabývat. To mi dělalo dost těžkou hlavu, ale vyřešilo se to samo hned první den po příletu, kdy jsme s doktorem Švarcem seděli více než dvě hodiny v hotelové restauraci u bazénu a vše si vysvětlili. Celou problematiku jsme si ujasnili, takže jsem byl vědomostně nakonec na natáčení poměrně dobře připravený. Což pro mě bylo v danou chvíli možná důležitější než nějaká bezpečnostní otázka. O té jsem předpokládal, že je vyřešená, když je to na tak vysoké úrovni. Dnes už vím, že to tak nebylo.

Jak došlo k vašemu únosu?
Celé to bylo tak, že když jsme do Libanonu odletěli podruhé, tak program vypadal ze začátku podobně, jako tomu bylo při první cestě. Letí se tam na noc, takže do hotelu jsme dorazili někdy nad ránem a první den jsme věnovali odpočinku a spánku. Hned druhý den jsme ale vyjeli natáčet domluvené rozhovory. Dva jsme uskutečnili a ten třetí jsme jeli pořídit navečer. Auto, které řídil dnes už také známý bratr Alího Fajáda Saíb, mělo nějakou poruchu a jelo strašně pomaloučku. Bylo už po dvacáté hodině, já jsem na sedadle poklimbával a čekal, až přijedeme na místo a nabereme z celkového pohledu nepříliš významný rozhovor. Řidič najednou sjel ze silnice na vedlejší cestu, zvenku se otevřely dveře a každý z nás měl rázem u hlavy hlaveň kalašnikova. V pozadí jsme viděli zakuklené hlavy. Tím to všechno začalo. Nařídili nám, abychom se vysvlékli donaha, dali nám na sebe tříčtvrteční kraťasy, svázali nám ruce plastovými elektrikářskými páskami. Naházeli nás do dodávky, která byla úplně uzavřená a měla zalepená okna, takže nebylo vidět ven. Potom nás asi čtyři nebo pět hodin vozili sem a tam, vyloženě bylo zřejmé, že to dělají kvůli tomu, aby oklamali každého, kdo by je chtěl sledovat.

Říkal jste, že bezpečnostní rizika jste si do chvíle únosu příliš nepřipouštěli. Když se nakonec něco stalo, muselo to být jako ledová sprcha. Jaké byly vaše první myšlenky a pocity?
Když se otevřely dveře a byli tam ti zakuklenci, nebyl to úplný šok. Několik vteřin jsem věřil tomu, jelikož jsme měli jet za jedním vlivným opozičním hlavounem, že je to jen jeho ostraha. Ještě jsem si v duchu říkal, jací jsou to magoři, když ochranu toho člověka berou až takhle natvrdo. Samozřejmě s přibývajícími minutami, kdy už jsme byli svázaní, vkleče a všechno nám vzali, mně dokonce stáhli i snubní prstýnek, jsem si začínal uvědomovat, že tohle není žádná ochranka, ale něco daleko horšího. Pochopitelně mi
v hlavě šrotovalo, co je to za lidi, kteří nás mají v moci, a co s námi bude dál, protože v těchto končinách se nabízí možností hned několik, přičemž některé jsou hodně děsivé.

Když vás uvěznili, komunikovali s vámi únosci? Dostalo se vám vysvětlení?
Ze začátku nás nechali, jak se říká, vycukat. Potom se objevil člověk, který, jak se později ukázalo, byl jejich velitelem. Ten s námi občas komunikoval, i když nemůžu říct, že nějak pravidelně, spíše naopak. Byl velice náladový a nevyzpytatelný. Někdy se tvářil velice přívětivě, tvrdil, že jsme jeho přátelé, že jsme tam nevinně a nejraději by nás ubytoval doma. Dva dny nato přišel celý vzteklý a vyhrožoval nám, jak nás zastřelí a zahrabe do odpadků. Nicméně, nějaký pokus o komunikaci tam byl. První týdny jsme byli neustále přesvědčováni o tom, že jsme podezřelí ze špionáže a jsme zajištěni jako špioni, kteří měli na místě zpravodajský úkol.To se změnilo, a pamatujeme si to všichni úplně přesně, sedmdesátý pátý den věznění, tedy někdy v říjnu. To nám bylo řečeno, že důvodem je Libanonec Alí Taan Fajád a volní můžeme být v okamžiku, kdy jej Česká republika propustí na svobodu a vrátí do Libanonu.

Dá se říct, že vaším obviněním ze špionáže se únosci stavěli do role oficiálních libanonských složek?
My jsme od nich slyšeli řadu verzí, čím nebo kým jsou. Někteří lidé v těchto končinách dokážou říkat neskutečné věci a umí si neuvěřitelně vymýšlet. Když jsem nyní na svobodě, v klidu a nic mi nehrozí, tak se mi to zdá až legrační, jak si ty věci mnohdy úsměvně protiřečily. Tam to ale samozřejmě příliš úsměvné nebylo a chytali jsme se každého slova, abychom si vyvodili alespoň nějakou informaci. Když se na to ale dívám zpětně, tak většina toho, co nám řekli, byla doslova továrna na lež.

Jak vypadalo vaše vězení? Byli jste celou dobu jen na jednom místě?
Byli jsme hned na několika místech a často nás převáželi. Jednou nám dokonce i řekli proč, a docela tomu i věřím, že je to z bezpečnostních důvodů, aby se zabránilo tomu, že by nás někdo vypátral a pokusil se nás osvobodit. Jinak ale ta místa měla velice podobný charakter. Vždycky to byla jedna místnost v nějakém domě, kde jsme byli zamčeni na klíč.

Málokdo si asi dokáže představit, jak pět lidí zavřených v jedné místnosti tak dlouhou dobu tráví čas. Témata k hovoru asi brzy dojdou…
To dojdou. Naším ústředním tématem, ač jsme si to pak již vzájemně vztekle zakazovali a slibovali si, že už o tom nebudeme pořád kecat dokola, bylo to, v čem jsme se ocitli. Neustále jsme mluvili o tom, v jaké jsme situaci, co se asi děje v Čechách, kdo a jestli vůbec se nás snaží odtud dostat ven, zda se to někdy podaří. To byl ústřední motiv, k němuž jsme se vraceli v hovoru, a když ne v hovoru, tak alespoň v myšlenkách. Probírali jsme ale i jiné věci. Řeknu to jen náznakem, dokážete si asi představit, o čem se baví pět chlapů zavřených šest měsíců v jedné místnosti. Používané výrazy kolikrát nebyly podle bontonu plesu v opeře.

Bylo něco, co vám pomáhalo udržovat se ve fyzické či psychické kondici?
Většina z nás, zdůrazňuji někdo víc a někdo méně, se snažila cvičit. Dělali jsme kliky, sedy lehy, dřepy a chodili jsme. Ono nachodit kilometr v místnosti, která má na délku tři a půl metru, je docela sranda, ale zkoušeli jsme to. Psychicky si ale musel každý nějakým způsobem poradit sám. Přiznávám, že mě to moc nešlo a byla to obrovská duševní zátěž. Dodnes, přestože už jsem nějaký den na svobodě, se psychicky cítím obrovsky vyčerpaný. Můžu jen zopakovat myšlenku, kterou jsem uvedl hned po svém návratu. Přestože tam byly takové věci, jako že spíte na plesnivé matraci a na hlavu vám kape kondenzát z dechu, že v letních měsících jsme byli v malé místnosti šest neděl v pětatřicetistupňovém vedru bez možnosti se umýt a v jednom oblečení a naopak v zimě teplota klesala pod deset stupňů, tohle vše nebylo to nejtěžší. Daleko horší byly myšlenky na to, jestli ještě někdy uvidím svoje děti a mou ženu.

A co takové běžné věci, které každý potřebuje k životu? Byla vám umožněna hygiena, dostávali jste dostatek jídla a léků?
Můžu říct, že byla vidět snaha, abychom po této stránce nijak zvlášť netrpěli a rozhodně jsme nebyli programově trápeni hladem, přičemž podobné to bylo i s hygienou. Bylo však hodně patrné, který 
z těch únosců či dozorců se 
o nás právě stará. Byl tam jeden, který byl v tomto ohledu lepší než ostatní a s nadsázkou nám možná až podstrojoval. Další na to ale zcela kašlali, takže na to není jednoznačná odpověď. Záleželo skutečně na tom, kdo tam zrovna byl.

Jak se vaše nálada vyvíjela
s postupem času? Říkali jste si, že po takové době už se to konečně musí nějak zlomit, nebo jste naopak propadali skepsi a nevěřili v obrat k lepšímu?
Obojí. Já si myslím, že jsem poměrně senzitivní člověk a cítil jsem, že ty nálady tam kolísají, a to i bez nějakého vážnějšího důvodu. Pochopitelně, pokud tam navíc byl ještě nějaký podnět, tak se všeobecná nálada v dané souvislosti zlepšila, nebo zhoršila, ale kolikrát to vůbec nebylo nutné. Jednou jsme se cítili optimisticky a jindy měli pocit, že to jde všechno „do kopru". Člověk se snaží udělat si nějaký závěr z každé věty a každého slova, které zaslechne od únosců, ale nakonec je to vlastně stejně jedno. Lhali nám totiž jako na běžícím páse.

Měli jste alespoň v závěru vašeho zajetí nějaké indicie, že už by mohl být všemu konec?
Až v ty úplně poslední dny. To k nám ve čtvrtek 28. ledna večer přiběhl ten náladový šéf. Možná se divíte, že si pamatuji některá data, stejně jako třeba to, že důvod našeho uvěznění jsme se dozvěděli přesně sedmdesátý pátý den. Je to ale tím, že jsme to potom rozebírali snad tisíckrát. Velitel únosců přišel rozesmátý od ucha k uchu s tím, že se jim podařilo, co chtěli, ať jdeme brzy spát a ráno nás převezou na místo, kde si nás vyzvedne libanonská policie. To se také stalo. Kolem páté ráno přišli a skutečně nás přemístili do jakéhosi rozestavěného domu, který vypadal, že slouží jako skladiště vyřazených strojů snad z vývařovny nebo něčeho takového. Šli jsme tedy do poměrně mizerných podmínek, ale slib, že to za několik málo dnů skončí, nás zvedal na mysli.

Když vás potom skutečně propustili, věřili jste, že tohle už je vážně konec?
Nevěřili jsem jim už vůbec nic, i když jsme doufali. Jak trefně říkal jeden z nás: „Doufám, ale pochybuji." Na to poslední místo nás převezli v pátek a tvrdili, že v neděli nás pustí. V sobotu jsme se probudili a dozorce, mimochodem to byl ten, který nám tak podstrojoval, poznamenal, že nás čeká už jen jediná noc. V neděli se ale zase nic nedělo, opět to byl výmysl a lež, takže jsme si nebyli jistí ničím. Z neděle na pondělí se objevili hodinu po půlnoci, byli po zuby ozbrojení a řekli, že za chvilku jedeme, jen si musí trochu odpočinout. Nato zmizeli a přišli až před polednem, ale to už byli zase převlečení do civilu.

To už do konce zbývaly jen hodiny. Jak se propuštění nakonec odehrálo?
V pondělí 1. února odpoledne se rozrazily dveře, dostali jsme pouta na ruce, na hlavy kukly, zase nás strčili do dodávky a jezdili s námi cik cak, tam a zpátky. Mysleli jsme, že nás vezou, jak řekli dříve, na libanonskou policii, která se má postarat o naše předání české straně. Přemýšlel jsem, na jakou služebnu nás asi dovezou, ale po hodině a půl zastavili na úplně opuštěném místě, přecvakali nám štípačkami ta plastová pouta, sundali kukly a poručili, ať vyskáčeme ven a sedneme si na zem. To jsme udělali, únosce sedl za volant a odjel. Nevěděli jsme, kde jsme a neměli žádné instrukce. Navíc se snažili, abychom na sobě neměli žádné takové oblečení, jehož třeba nášivka by mohla prozradit jeho původ. Venku tedy byly asi dva stupně a já jsem byl oblečený jen do trička s krátkým rukávem a dole do takových těch šponovek, co se běžně nosí pod kalhoty. Ostatní na tom byli podobně. Z nejbližšího domu jsme potom přivolali policii, která nás zajistila a tři dny jsme byli vyslýcháni. Během té doby se s námi samozřejmě zacházelo jako s ostatními zadrženými Libanonci a Syřany. Absolvovali jsme několik eskort v želízkách, dlouhé hodiny jsme čekali na chodbách spoutáni na rukou a s obličeji jen několik centimetrů od zdi. Spali jsme v něčem, co by se dalo nazvat jako cela předběžného zadržení. Bylo to v suterénu, kde se jich nalézalo hned několik a z hygienického pohledu to tam vypadalo daleko hůře než to, v čem nás půl roku drželi únosci. Personál se nám ale snažil všemožně ulevit a já jim děkuji, že než nám dali matrace, alespoň vytřeli ty obrovské louže moči, které tam zbyly po Syřanech.

Nyní jste konečně doma. Jak návrat prožíváte vy a vaše rodina?
Já jsem hlavně strašně šťastný, že jsem se vrátil ke své rodině. Jak jsem ale už říkal, tak stále cítím nesmírné psychické vyčerpání a všechno se mi pořád vrací. Mám stavy, kdy každé ráno, když se vzbudím a vedle sebe mám své děti, tak než se úplně proberu, mám pocit, že jsem stále ještě tam. 
S těmi děsy ale budu mít asi ještě dlouho co dělat. Mnoho věcí teď samozřejmě musím vyřešit. Už jsme uvažovali 
i o tom, co bude dál s naší firmou, naší televizí, která dnes obsluhuje už tři města. Naštěstí díky zaměstnancům a také manželce mého kolegy Pavla Kofroně, která si nad ní vzala opatrovnictví, se televizi i její vysílání podařilo udržet a snad budeme pokračovat dál. Všichni to tady měli strašně těžké. Pro nás, co jsme tam byli zavření, to rozhodně nebyla žádná sranda, ale ona to nebyla ani pro ty, kteří zůstali tady, včetně našich rodin a manželek. A patří jim náš dík a obdiv.

V souvislosti s vaším uvězněním se objevily různé spekulace, že vlastně nešlo o únos, že vše bylo jen fingované a vy jste si celou dobu užívali někde v hotelu. Jak takové zvěsti vnímáte?
To, že ne všichni nám tady úplně drželi palce, mě velice mrzí, protože šlo i o lidi, od kterých bych to nečekal. Co se týká těch spekulací, tak těm, co je šíří, bych vzkázal jedinou věc. Tu dámu nebo pána, co tohle napsal, bych tam poslal alespoň na čtrnáct dní a přál bych mu zažít tu nejistotu, kdy neví, jestli odtud někdy vyleze, nebo zda skončí, jak nám bylo mnohokrát řečeno, s kulkou v hlavě zahrabaný v odpadcích.

Autor: Milan Soldán, Zdeněk Prager

9.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Krátce z Milevska a okolí

Milevsko - Maškary jsou na seznamu tradiční lidové kultury. 

Na rybníku Řežabinec bude Festival ptactva

Ražice – Mimořádné zážitky slibuje nedělní Festival ptactva na stohektarovém rybníku Řežabinec.

Krátce ze severu Písecka

Písecko - V Minicích budou žádat o dotaci na rozhlednu znovu, Mirotice přispějí na opravu kostela, Alšovy dny budou i příští rok dvoudenní, Horosedly prodaly plynofikaci a na hřišti přibyde lanová dráha.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies