Kdy se Píčko otevíralo a jak dlouho jste ten nápad nosil v hlavě?
Oficiálně se klub otevřel 14. prosince 2007, ale nápad se mě držel už od střední školy. Pocházím z Velešína, ale v šestnácti letech jsem byl vybraný do tenisové tréninkové skupiny Luďka Štěpánka a přešel jsem kvůli tomu na gymnázium do Prahy. V lavici se mnou seděl desetibojař Tomáš Dvořák. Bydlel jsem sám v bytě a užíval si pražského života, co to šlo. V té době jsem objevil kouzlo živé hudby. Chodil jsem po undergroundových klubech. Visací zámek, Garáž, Tři sestry – to jsem miloval. V sedmnácti jsem si v Praze prožil i revoluci. Nastal potom neuvěřitelný hudební boom. Byl jsem v Lucerně a pod Stalinem i čtyřikrát týdně. Živá hudba mě naprosto pohltila. A už tenkrát jsem věděl, že jednou prostě budu mít svůj klub.

Neuběhlo ani dvacet let a sen se  skutečně splnil. Je ale jasné, že s takovým nadšením jste nečekal s rukama v klíně.
Těsně po revoluci otevřeli v Paláci kultury půjčovnu natřískanou hudbou, která se tu do té doby nedala sehnat. Bydlel jsem v té době v Praze v Sinkulovce. Jeden víkend jsme si s klukama napůjčovali stovky CD a nonstop je pak na věži přehrávali na kazety. Začali jsme ve Velešíně pořádat nezávislé, nepravidelné diskotéky pod názvem Independent Rock Club. V návaznosti na to jsme založili občanské sdružení a začali pořádat integrační festival Houpačka. Patronem festivalu se stal Honza Potměšil a program férově střídal vystoupení souborů z ústavů sociální péče nebo terapeutických komunit a amatérských i profesionálních kapel a divadel. Pro zajímavost na jednom z prvních ročníků v roce 2003 vystoupili dnes tak populární Mandrage, kterým tenkrát nebylo víc než dvanáct let. Proběhlo sedm ročníků, ale pak se prodal statek, kde se vše pořádalo.

Při tomhle všem jste ještě pořád stíhal hrát tenis?
Času bylo samozřejmě pořád míň a míň, ale až do prváku na vysoké škole jsem u závodního tenisu vydržel. Nikdy jsem se ho úplně nevzdal a dodnes si rád zahraju. Ale toho rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Moje zájmy čím dál tím víc směřovaly do sféry kultury a hudby.

Jakou vysokou školu jste studoval?
Angličtinu a tělocvik na pedáku v Plzni. Tam jsem se seznámil se svou ženou Gábinou. Letos už je to neuvěřitelných dvacet let.
A teď tedy zpět ke klubu a cestě vedoucí k jeho otevření.
Nejdřív v Plzni a pak i v Písku jsem viděl snad stovky nebytových prostor. Hlavním kritériem bylo nikoho neomezovat, ale aby také nikdo neomezoval nás. Aby mohla hrát živá hudba nahlas a do noci. A pak byl najednou volný Ostrov. Bylo by to super, ale nebylo finančně schůdné budovu na klub předělat. Volal jsem Martinovi Jordánovi, kamarádovi a šéfkuchaři v Píčku, co tedy s tím… On mi řekl, že je volná i restaurace U Přemysla Otakara. Přizvali jsme ještě kamaráda Marka, který vedl klub ve Velešíně. Přišli jsme tam a bylo jasno. Město vyhlásilo výběrové řízení obálkovou metodou, kam se kupodivu přihlásili jen dva zájemci. Vyhráli jsme to my. Vzali jsme si hypotéku a pustili se po hlavě do rekonstrukce. Všechno jsme tu udělali svépomocí. Pomáhali kamarádi z Velešína i z Písku. Každý dělal, co uměl a mohl. Jsou tu stovky hodin práce.

Podle čeho vznikl název Pí Local Club?
Šrotovalo nám to v hlavě asi čtyři měsíce. Původně byl v plánu název Black Swan nebo Bar Code (od toho ty barevné pruhy na zdech). Pak ale zvítězilo Pí jako Písek.

Podle čeho vybíráte a zvete kapely a různé hudebníky?
Třeba Psí vojáky, kteří tu hráli už dvakrát, jsme úplně bez problémů domluvili přes agenturu. Potom přišel na pivo Petr Hnilo, novinář a bývalý člen skupiny Deep Sweden, přes kterého jsme se obrátili na Unijazz. To je občanské sdružení, které pod tímto názvem pracuje od roku 1987 a navazuje na činnost bývalé Jazzové sekce. S Petrem jsme se spřátelili a celou dobu mi s dramaturgií nezjištně pomáhá. Doporučil mi pár undergroundových kapel a po čase se začali umělci ozývat i sami, protože je tu pro ně příjemný prostor pro hraní.

Máte nějakou koncepci, podle které se řídíte?
Živé koncerty jsou téměř každou sobotu. Snažíme se o průřez toho nejzásadnějšího v alternativní hudbě. Hráli tu Plastici, Garáž, Už jsme doma, -123 min., Sestry Steinovy atd. Dále pak experimentující kapely, mezi něž patří Mako!Mako!, WWW, En.dru. A samozřejmě místní kapely – Závodní ovce, Kusumam… Zaměřili jsme se na Francii, hrály tu špičky bretaňského folkloru, byli tu umělci z Izraele, Martiniku, USA… Pátky jsou vyhrazeny reprodukované hudbě, ať už jsou to pravidelné house party nebo rock and roll a skvělé oldies v podání Iva Pospíšila alias Tea Jaye Iva. 


To asi není úplně lehké financovat…
Alternativní kultura se mimo jiné vyznačuje velkou pokorou. Umělci jsou přizpůsobiví, ochotní hledat shodu a chápou, jak takovéto kluby fungují, takže většinou nejsou drazí. Úplně zadarmo to ale také dělat nemohou. Mým snem je dostat se na nulu, zatím ale koncerty i divadlo většinou dotuju z provozu restaurace a klubu. Musím říct, že obrovskou podporou jsou dotace z města. To je fantastické. Bez nich by to nešlo. I díky vstřícné grantové politice města jsme za celou dobu provozu neměli jediný měsíc bez koncertu. Vyhýbáme se hlavnímu proudu. Lidí, kteří hledají nemainstreamovou kulturu, je samozřejmě míň než fanoušků Michala Davida, takže se občas potýkáme s menší návštěvností, než bychom si přáli. Alternativa a kultura orientující se na hloubku sdělení nebo umělecký prožitek více než na plný měšec je ale podle nás nezbytným prvkem v životě lidském, jinak bychom se všichni utopili v komerci a reklamě.

Celou dobu, co vedeme rozhovor, tu hraje naprosto dokonalá hudba. A před chvílí tam někdo říkal Pí Local Radio.
To je jedna z dalších aktivit. Jedná se o plnohodnotné internetové rádio, které se momentálně nachází v testovací fázi na platformě www.radioo.cz. Hraje kvalitní oldies, rock, jazz… Cílem je vysílat i živě. Já jsem si to vymyslel, ale profesionál je Tomáš Borovička z Českých Budějovic. Dodává hudbu, namlouvá jingly, bude dělat i Pí live záznamy z živáků. Až přejdeme z testovací do veřejné fáze, rádi bychom, aby rádio hrálo na co nejvíce veřejných místech, jako jsou lékařské ordinace, ostatní kluby nebo obchody. Mělo by to být komunitní rádio pomáhající rozvoji a udržení kultury v Písku.

Ještě něco dalšího?
Pak už bych jen zmínil, že letos v září proběhne třetí ročník festivalu Cool v plotě. Festival pořádáme společně s Ivošem Voříškem a letos jsme získali velmi motivující grant od města. Jedná se o přehlídku vystoupení jednoho umělce − hudba, performance, autorská čtení.

To je neuvěřitelné množství aktivit a vydané energie. Jak relaxujete a kdy spíte?
Se spánkem to není nic extra. Každý den po obědě dvacet minut a v noci tak šest hodin. Relaxuju s dětmi. A pořád si užívám všechny koncerty a provoz klubu. Baví mě to, takže se tím vlastně dobíjím.

Pojďme teď k úplně jiné stránce vašeho života – k desetiletému synovi Matoušovi, jehož diagnóza je dětská mozková obrna, spastická triparéza, má tedy částečně ochrnuté obě nohy a ruku. Z vlastní zkušenosti vím, že to dokáže obrátit život naruby. Jak se vám daří se s tím srovnat?
S něčím takovým se člověk prostě nesmíří. Každý, opravdu každý den se tím alespoň chvíli trápím. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Jak se do všeho hrne, všechno chce dělat, ale nemůže. Je to samozřejmě handicap pro celou rodinu. Stojí nás to veliké úsilí i peníze, ale Matouš je skvělý, veselý, všude populární a my ho naprosto milujeme. Díky němu a aktivitám spojeným s jeho léčbou jsme poznali spoustu skvělých lidí a naučili se toho dost i sami o sobě.

Nedávno Matouš absolvoval léčebnou kúru v piešťanském soukromém sanatoriu Adeli Medical Center, která byla velice úspěšná.
Adeli je název kosmonautského obleku určeného pro stav beztíže. Je speciálně upravený pro pacienty s postižením pohybového aparátu. V něm se pak pohybují a cvičí. Je to strašně fyzicky náročné. Během dvoutýdenního pobytu denně až osm hodin probíhají nejrůznější procedury. Posilování, masáže, laserová akupresura, kyslíková terapie, orofaciální stimulace atd. Matoušovi se tam hrozně moc líbilo. Všechno to vydržel, ani neheknul. Za každé lámání kostí poděkoval. Jen nesnášel slovo „počuvaj“, na to byl úplně alergický.

A výsledek?
Zlepšil se mentálně i fyzicky. Udělal i pokroky v řeči. Ještě před měsícem udělal maximálně tři kroky do prázdna a upadl, teď pomalu přejde místnost.

To je úžasné. Měli jste ale velké problémy s financováním pobytu.
Základní dvoutýdenní léčba v Adeli včetně ubytování stojí 100 tisíc korun. Ve většině zemí Evropy zdravotní pojišťovny přispívají nebo hradí pacientům celou léčebnou kůru. Bohužel Česko je výjimkou. Ozval se nám anonymní sponzor, který nabídl, že celý pobyt uhradí. Znělo to jako zázrak! Vše jsme zařídili, Gábina si vzala volno z práce, ale když byla faktura pět dnů po splatnosti, došlo nám, že si z nás někdo vystřelil. Propadli jsme panice. Ale pak se kolem nás vzedmula obrovská vlna solidarity. Poslali jsme kamarádům mail o tom, co se nám stalo, a spustila se řetězová reakce. Známí i neznámí lidé začali posílat peníze a během snad pěti dnů jsme měli na účtu na celý pobyt a třetinu dalšího. Takže pokud dáme do kupy ještě zbytek, pojede v létě Matouš do Adeli znovu. Strašně moc bych chtěl všem poděkovat. Nemůžu tu všechny vyjmenovat, ale třeba ZŠ Tylova udělala sbírku, další peníze poslali žáci ZŠ Protivín ze sběrové akce, Komunitní nadace Blanicko-Otavská. Vše podstatné z pobytu i po něm je k vidění na Facebooku pod: Matouš Grill Adeli.

Jana Dudová