V prostorách Sladovny se od jejího otevření uskutečnila více než stovka výstav. Ale ta, která je ve Vysokých trámech otevřena nyní, jako by přímo byla stvořena pro tento historický prostor.

Od minulého pátku do 26. září jsou zde vystaveny obrazy, tapisérie, zrcadla a další výtvarná díla Jaroslavy Pešicové a jejího již zemřelého manžela, vynikajícho sochaře Františka Štorka.

Malířka a grafička Jaroslava Pešicová je vybavena nejen velkým nadáním, zaujetím pro otázky lidského bytí, ale také nesmírnou pracovitostí. Potvrzuje to rozsah a pestrost jejího díla, které zahrnuje obrazy , kresby, kvaše, tapiserie i symbiosie.

„Dobrá věc se chválí sama a prázdné sudy nejvíc hučí, v politice i umění. A poznáte je podle skutků. Je tedy jen na návštěvnících výstavy posoudit normální seriozní pracovitost paní kolegyně Pešicové. Nenechme se mýlit, těch pár workoholiků, mezi které nesporně Jaroslava Pešicová patří, se domohlo výsledků své práce právem. Není jim však co závidět. Jak trefně řekl zesnulý kolega Komárek: Každý chce být Goghem, ale uříznout si ucho, to ne,“ uvedl na vernisáži ve Sladovně Zdeněk Mézl, grafik a ilustrátor a dlouholetý přítel manželů Jaroslavy Pešicové a Františka Štorka.

Měla dobrého učitele

Jaroslava Pešicová je absolventkou Státní grafické školy, Vyšší školy uměleckého průmyslu v Praze a pražské Akademie výtvarných umění. Tu absolvovala v ateliéru profesora Vladimíra Sychry návrhem mozaiky pro Státní divadlo v Ostravě.

„Musím upřímně říci, že speciálka profesora Sychry, to byla instinktivní volba. Po mnoha letech jsem stále přesvědčená, že to byla volba naprosto správná. Profesor Sychra byl velice vzdělaný a inteligentní člověk, pedagog par excellence. Respektoval osobnosti svých studentů a jen výjimečně jim zasahoval do malování. To ovšem neznamená, že by nenašel řešení, jak svoje znalosti a zkušenosti svým studentům přiblížit. Upozornil nás vždy na mistry, kteří nabízeli konfrontace se svým svrchovaným dílem. To byla cesta, která přispěla k pochopení nejen malby, ale také sebe samého,“ vzpomíná na svého učitele Jaroslava Pešicová.

Zároveň přiznává, že se během dalšího tvůrčího života jeho radami řídila a jsou pro ni nepostradatelné dodnes. Jaroslava Pešicová se od roku 1960 účastnila kolektivních výstav, od roku 1966 vystavuje samostatně. Byla zakládající členkou tvůrčí skupiny Etapa, od roku 1990 je členkou obnoveného SČUG Hollar. Žije a pracuje v Praze.

Mnozí znalci výtvarného umění tvrdí, že málokteré malířské dílo je tak horoucně zaujato otázkou plnosti lidského bytí, jako tvorba Jaroslavy Pešicové.

„Podle obrazů Jaroslavy Pešicové není svět ani pouze materiální, ani jen duchovní, je hmatatelným faktem i představou zároveň, je tělesný, jistý i uchopitelný, stejně tak tajemný a nevyzpytatelný. Úplnost bytí světa ve vědomí člověka v sobě zahrnuje jak motiv zrodu, tak i zániku. Obojí je radostné i kruté zároveň,“ napsal před lety o tvorbě výtvarnice Jan Kříž a ještě dodal, že obrazy Jaroslavy Pešicové jsou jedním z pokusů o vytvoření subjektivně plné nosné mytologie dneška.

Potřebuje mnoho prostoru

V písecké Sladovně mohou návštěvníci vidět monumentální kompozice. Za nimi si divák může představit velké scény, kde se někdy až drtivě střetávají různé síly, pocity a představy. Opakuje se zde i námět aburdního divadla – lidové frašky, kabaretu nebo nezvratnosti lidského osudu. Na obrazech , které vznikly v osmdesátých letech minulého století se výtvarnice vydává spíše za tajemstvím mýtů a odvěkých příběhů lidstva.

Za zmínku určitě stojí tapiserie. Jedna z nich není zavěšena na stěně, ale na trámu v prostoru, a tak návštěvníci mají možnost viděti její „odvrácenou“, ale velmi zajímavou stranu.

Jaroslava Pešicová začala před jedenadvaceti lety spolupracovat s Ateliéry tapiserií Marie Teinitzerové v Jindřichově Hradci. Pomohla tak znovu navázat nit již narušené spolupráce mezi malíři a textilními dílnami.

Výtvarnice v jinřichohradeckých dílnách nechala vyrobit již sedm rozměrných tapiserií, některé podle svých kartonů, jiné podle obrazů. Výběr námětů nebyl náhodný, protože Jaroslava Pešicová měla několikrát příležitost seznámit se s provozem tradičních flámských manufaktur a s flámskými a francouzskými historickými textilními sbírkami.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století Jaroslava Pešicová k obrazům a grafikám přidala i objekty zvláštního druhu. Byly namalovány na skle zrcadla s aplikacemi různých materiálů.

„Pešicová malovala na zrcadle způsobem malby na skle, pokrývala plochu malovanými tvary, většinou figurálními. Přitom vynechávala místa, kde divák zahlédne sám sebe. Vznikají tak překvapivá střetnutí dvou plošných projekcí,“ popsala způsob tvorby malovaných zrcadel Eva Petrová.

Část ze série malovaných zrcadel je spolu s dalšími díly Jaroslavy Pešicové vystavená ve Vysokých trámech písecké Sladovny.