VYBERTE SI REGION

Můj pobyt ve vězení byla příprava pro práci vězeňského kaplana

Písek /ŠTAFETA PÍSECKÉHO DENÍKU/ - Jak název rubriky napovídá, ti, kteří se v ní objevují, si otázky předávají jako štafetový kolík. Peer konzultantka ve Fokusu Písek Jaroslava Dubová předává štafetu Mikuláši Stehlíkovi, kazateli Církve adventistů sedmého dne v Písku.

14.2.2016
SDÍLEJ:

Mikuláš StehlíkAutor: Archiv M. S.

Kde jste se narodil a jak jste se dostal do Čech?
Narodil jsem se na Ukrajině. Tatínek byl Volyňský Čech a maminka Ukrajinka. Byla věřící, ale můj otec byl notorický alkoholik a o Boha se nezajímal. Protože byl Čech, tak jsme se v roce 1966 přestěhovali ke strýci do české Aše.

Můžete nám přiblížit vaši cestu k víře?
Po přestěhování do Čech můj otec přesedlal z vodky na pivo. V té době k nám do rodiny začal dojíždět kazatel a s mým otcem začal studoval Bibli. Postupem času se otec začal měnit, ale se svou závislostí na alkoholu si nevěděl rady. Při důvěrném rozhovoru mu kazatel řekl: „Franto, modli se k Bohu, aby ti pivo přestalo chutnat," a tak se modlil, ale pil dál. Po nějakém čase šel otec zase rovnou z práce do hospody. Napil se, ale pivo mělo divnou chuť. Zavolal si vrchního, že mu dal nějaké slitky od včerejška. Vrchní se urazil a donesl mu nové. Otec se napil, ale ani to mu nechutnalo. Omluvil se, zaplatil a šel domů. Druhý den šel zase na pivo a to mělo ještě horší chuť než včera. Otec nic neřekl, odešel a myslel si, že je asi nemocný. Třetí den šel do hospody znovu, napil se a myslel, že mu to vyrve vnitřnosti, jak mu bylo špatně. Když vyšel ven, tak slyšel vnitřní hlas, jak mu říká: „Přeci ses modlil, aby ti přestalo chutnat pivo." A věřte mi nebo ne, od té doby můj táta v hospodě nebyl a stal se z něj naprostý abstinent. Začal chodit do stejné církve jako moje maminka. Když jsem viděl účinky Božího slova, tedy Bible, na mého otce, velmi to na mne zapůsobilo. Uvědomil jsem si, že to není jenom pohádka, ale že to má opravdu silný vliv v životě člověka. Tak jsem za nějaký čas byl společně se svým tátou ve svých sedmnácti letech pokřtěn.

Vím, že jste byl uvězněn. Jak se může člověk jako vy dostat za mříže?
 
Jednoduše. V době totalitního režimu to bylo dřív než na nové boty. Protože jsem adventista a světím sobotu, chtěl jsem svou víru zachovávat i během základní vojenské služby. Tím došlo ke střetu s vojenským řádem a já dostal paragraf vyhýbání se základní vojenské službě. U obvodního soudu jsem dostal devět měsíců, ale prokurátor se odvolal a vyšší vojenský soud mi trest zdvojnásobil. Tam jsem tenkrát poukázal na svobodu svědomí a řekl jsem, že tady u nás je to jako v Chile. Tam zavírají komunisty za jejich přesvědčení a tady zavírají mě pro moji víru. Tak jsem si odseděl osmnáct měsíců nepodmíněně. Byl jsem na Borech, na Pankráci a zbytek trestu v Bělušicích. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl čtyři měsíce a neměl jsem u sebe Bibli. Byla to doba normalizace a náboženská literatura ve věznicích nebyla dostupná. Režim byl protináboženský. Ovšem já jako křesťan jsem u sebe Bibli mít chtěl a potřeboval. Po příjezdu do Bělušic jsme byli odvedeni do výstrojního skladu, kde v čele dlouhé místnosti seděli dva příslušníci správy věznice a za dlouhým stolem byli skladníci, kteří nám vydávali jednotlivé části výstroje. Civilní věci nám měly být odebrány a uschovány. Po stole se posouvala moje taška, hodinky a Bible. Když jsem byl u předposledního skladníka, tak jsem řekl: „Prosím vás, tuto knihu bych potřeboval mít u sebe." On se na mě podíval a ptal se, co to je. Vedle něj stál starší skladník, dloubl loktem toho mladšího a povídá: „Co by to bylo? Bible to je, ty osle jeden." Ten mladší řekl: „Tak s tím nechci mít nic společnýho, ale dojdu se zeptat velitele." Vzal tu moji Bibli, obešel stůl a zamířil si to k veliteli. V té chvíli jsem si zapínal košili. Ztuhl jsem a tiše se modlil: „Pane Ježíši, Ty přeci víš, jak moc si přeji mít Bibli u sebe. Prosím, udělej to nějak." Dodnes nevím, jak to Bůh udělal, co se stalo. Přesto, že na knize bylo zlatým písmem napsáno Bible svatá, jsem slyšel, jak se skladník ptá toho velitele: „Pane veliteli, jeden odsouzený si přeje mít tuto knihu u sebe." Velitel mu řekl: „Ukaž, co to máš?" Otevřel Bibli na první a druhé stránce, kde jsou mapy a řekl: „To bude nějaký atlas, to mu klidně dej." Zavřel ji a vrátil skladníkovi. Ten přišel ke mně a řekl: „Nevím, jak je to možný, ale tady ji máš."

Později jste se stal vězeňským kaplanem. Souviselo to nějak s vaší vlastní zkušeností?
  
Než odpovím na tuhle otázku, tak je zapotřebí říct, že jsem se mezitím stal kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Po revoluci jsem byl plně rehabilitován a také odškodněn. Po pádu komunismu se otevřely dveře do věznic a mnozí z nás kazatelů z různých církví jsme do nich začali docházet. Věděli jsme, že jsou tam lidé, kteří potřebují řešit také duchovní stránku života. Obzvlášť oblast viny a toho, co spáchali. I já jsem využil této příležitosti a začal jsem jako dobrovolník docházet do věznice na Jablonecku. Člověk, který byl sám uvězněn, má úplně jiný vhled do života vězňů a také oni ho berou úplně jinak, protože má za sebou jejich zkušenost. Měl jsem tedy vlastně vězeňskou duchovní práci kaplana usnadněnou právě tím, že sám jsem byl kdysi ve vězení. Víte, když mě tehdy zavřeli, kladl jsem si otázku, Pane Bože, proč? Proč zrovna já musím být ve vězení? Po letech jsem na tuto otázku dostal odpověď. Uvědomil jsem si, že těch osmnáct měsíců byla příprava pro tuhle práci vězeňského kaplana. Tam jsem se stal svědkem moci a vlivu evangelia na životy těch lidí, kdy Pán Bůh mění srdce i těch nejhorších zločinců. Měl jsem možnost pokřtít čtyři vrahy a další dva těžké zločince.

Vím, že máte se svou ženou Aničkou čtyři děti. Prozraďte nám o nich něco.
 
Ještě před svatbou mi má nastávající sdělila, že dle lékařů není předpoklad, že by mohla mít děti. Pak jsme se vzali a Pán Bůh nám dal čtyři zdravé děti. Tři děvčata a jednoho syna. Vychovávali jsme je v křesťanském duchu, to znamená, že jsme je vedli ke službě Bohu i bližním. Díky manželce, která se dětem intenzivně věnovala, naše děti vyrostly ve spořádané a slušné, a věřím, že i prospěšné jedince pro společnost, církev a především pro Boha. Dvě dcery jsou lékařky. Třetí dcera studuje psychosociální pedagogiku a dnes už vlastně pracuje s postiženými dětmi formou muzikoterapie. Nejmladší syn loňského roku nastoupil do prvního ročníku na Fakultu architektury VUT v Brně. Závěrem bych chtěl říci, že ve svých životech jsme spolu s manželkou vždy spoléhali na Boží milost a pomoc, a velice se nám to vyplatilo.


Odpovídá: Mikuláš Stehlík
Je mu 62 let a je ženatý. Manželka se jmenuje Anna, děti Michaela, Jana, Petra a Daniel a vnoučátka Jeníček a Mařenka. Je kazatelem Církve adventistů sedmého dne v Písku.

Mikuláš Stehlík předává štafetu Michalu Mižigarovi z Písku.

Autor: Redakce

14.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Obrazem: Hradišťský okruh patřil o víkendu motokárám. A bude ještě jednou

Písek, Hradiště – Po celý víkend se na hradišťském okruhu proháněli vyznavači kartingu. Na jih Čech se sjeli u příležitosti závodu Poháru Autoklubu České republiky.

Mladý řidič skútru je podezřelý z usmrcení z nedbalosti

Orlík nad Vltavou – Vyšetřovatel vydal usnesení o zahájení trestního stíhání vůdce vodního skútru, který narazil do loďky, ne které zemřela mladá dívka.

Přípravy na nový školní rok vrcholí

Písecko – Do školy na kamarádky se už těší Eliška a Bětuška z Letů a určitě nejsou samy. Pro rodiče to však znamená nakupování všeho, co budou ve škole potřebovat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies