Vyrostl jsem ve Vodňanech a protože maminka pracovala ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém, strávil jsem tam s ní spoustu času, navíc jsme pár let bydleli u sádek. Ty tam teď děláš ředitele, co se tam za posledních 15 let změnilo?
  

Změnilo se toho opravdu hodně. Pokud dnes přijdeš na návštěvu, nepoznáš asi ani budovy, ani lidi. Za tu dobu se vyměnili dva ředitelé, mnoho pracovníků a v současné době doznávají velikých změn i naše budovy. V rámci projektu CENAKVA se rekonstruuje a rozšiřuje nejen naše hlavní budova, ale i naše experimentální a chovatelské zařízení v areálu pokusnictví a líhně. Vyrůstají zde dvě moderní haly pro odchov ryb, hlavně jeseterů, říčních, ohrožených  a dravých druhů ryb. V současné době bys i kohokoli v hlavní budově hledal marně. Museli jsme jí kompletně vystěhovat a sídlíme v náhradních prostorách v centru Vodňan. Doufáme ale, že se do nových prostor včetně moderně vybavených laboratoří budeme moct vrátit již začátkem příštího roku. Pracuje a studuje u nás mnoho mladých, polovinu našich Ph.D. studentů tvoří studenti ze zahraničí, hlavně z Ukrajiny, Iránu a  Číny. Angličtina je u nás běžným a nutným dorozumívacím jazykem.

Je tam ještě taková dobrá parta jako kdysi? Vzpomínám si na společné výlety, společné tábory a další akce.
  

Toto je hodně těžká otázka. Často slýchávám od starších zaměstnanců tyto postesky, že kdysi byla lepší parta, že se dělalo mnoho společných akcí a lidé drželi více pohromadě. Myslím si, že to bylo částečně dobou. Dnes je vše tak trochu více uspěchané. Na druhou stranu, společné akce typu dolovných a dotěrných jsou u nás každoroční tradicí, při které se lidé dobře baví, a kde se takzvaně stmeluje kolektiv. A mezi mladými, kterých je u nás mimochodem většina, probíhá plno neformálních setkání a akcí v průběhu celého roku, peče se prase, vyráží se na vodu, pořádá se vánoční besídka atd. Je nás dnes ale více než tenkrát a výlet pro celý ústav lze naplánovat těžko.

Vím, že jsi jeden z našich největších odborníků na raky. Hodně publikuješ v odborných i populárních knihách a časopisech. Jak ses k rakům dostal?
  

V první řadě to byla náhoda či ruka osudu, že jsem začal pracovat ve výzkumném ústavu. Po absolvování povinné vojenské služby jsem se rozhodl usadit v Protivíně, kde jsem měl možnost bydlení po mých prarodičích. Sháněl jsem tehdy jakoukoli práci od ošetřovatele dojnic, přes zootechnika či jen nějakou brigádu, a když jsem se ocitl u budovy střední rybářské školy, napadlo mě, že bych se mohl zkusit ucházet o místo vychovatele na internátě této školy. Spletl jsem si ale budovu a zašel do Výzkumného ústavu rybářského, o kterém jsem tehdy neměl skoro ani tušení. A zde se zrovna náhodou uvolnilo místo technika. Rozhodl jsem se to přijmout jako krátkodobé zaměstnání a dnes jsem zde „krátkodobě" již 17 let.

Rybaříš ve volném čase?
  

Ano. Rybářský lístek jsem si pořídil teprve před dvěma roky, ale hned se ze mne stal vášnivý rybář. Již jako malý jsem chodil takzvaně pytlačit, a tak jsem byl rozhodnut, že se k tomu na důchod  zase vrátím. Ale pak jsem si řekl, že není na co čekat, a že při své náročné práci potřebuji také nějaký relax. A to pro mě sportovní rybaření skutečně je.

Když přijedeš někam k moři, zkoumáš korýše i gastronomicky? Prochází láska k rakům žaludkem? Co máte na Vánoce k večeři?

Jasně, když přijedu k moři, nejdříve se snažím dívat, co vše se pod hladinou hýbe, a pak se to také snažím ochutnat. Jedl jsem krevety, langusty, humry i kraby, ochutnal jsem při různých zahraničních cestách i různé druhy raků od našeho říčního a bahenního, přes americké raky signální, pruhované i červené až po australské raky destruktory a až dvoukilové „marony". Ale na Vánoce u nás nesmí chybět tradiční český kapr.

Viděl jsem tě nedávno v novinách v akademickém obleku Jihočeské univerzity. Jaká je tvoje pozice v rámci univerzity a co máš na starosti?
  

V rámci univerzity zastávám kromě funkce ředitele VÚRH také funkci proděkana pro vnější vztahy Fakulty rybářství a ochrany vod. Prakticky jsem zástupcem děkana v době jeho nepřítomnosti a podílím se na vedení fakulty. Funkce ředitele a proděkana mi zabírá mnoho času, zároveň se ale snažím rozvíjet výzkum v rámci mé laboratoře etologie výživy ryb a raků. Alespoň jednou za čas se musím dostat tzv. z kanceláře a, jak my říkáme, alespoň si občas sáhnout na rybu nebo raka, a to jak v laboratoři, tak i v terénu.

Vím, že stejně jako já jsi v Protivíně tzv. naplavenina. Jak se to tak přihodí? A líbí se ti tady?
  

Přihodilo se to velmi prozaicky. Můj otec odtud pochází, a tak jsem se po vojně rozhodl využít možnosti bydlení a nastěhovat se do rodinného domu po mém dědovi a babičce. Poté jsem si našel práci – ten příběh jsem zmínil na začátku rozhovoru. No dnes jsem zde již 17 let. I když stále jako naplavenina, snažím se zapojovat i do veřejného života. Pocházím z malé vesnice a vždy jsem na vesnici toužil i žít. Kupodivu Protivín byl ale místo, kde jsem si odmalička dokázal představit, že bych mohl žít. Je to maloměsto se všemi svými výhodami i nevýhodami. Ale líbí se mi zde, jsou tu zajímavá místa a to jak ve městě, tak i v přírodě. Mám zde plno dobrých známých a co je pro mě nejdůležitější, mám tady svůj domov a rodinu.