V minulých dílech malého historického seriálu jsme se spíše věnovali významným budovám, kulturním a historickým památkám města. Ale pojďme si připomenout osobnosti, které více či méně ovlivnily historii města a život jeho obyvatel. Zmínili jsme se už o Václavu I. a Přemyslu Otakaru II., který patrně nejčastěji z českých panovníků ve městě i dlouhodobě pobýval. Oba králové udělili městu četné výsady a privilegia.

Další dva Přemyslovci Václav II. a Václav III. Písek patrně nikdy nenavštívili. Jiří Prášek, ředitel Prácheňského muzea, však upozornil v souvislosti s těmito panovníky na jednu zajímavost, kterou zapsal kronikář Neplach: „Téže noci, když zemřel král Václav, zastavila se řeka Otava v Písku od půlnoci do tří hodin, a všichni, kdo byli přítomní té podívané, žasli a divili se tak neobyčejnému úkazu. A totéž se stalo, když byl zabit jeho syn, také až do tří hodin řeka téměř obrátila svůj proud, snad aby předznamenala zlé časy, které ze smrti jich obou měly nastat pro mnoho zemí a nejvíce pro slávu království, která do té doby rostla."

Slova kronikářova se brzy začala naplňovat. Z bojů o český trůn vyšel vítězně Rudolf I. Habsburský. Ten se rozhodl, že Písek ztrestá za to, že patřil do tábora jeho nepřátel. Zmocnil se hradu Zvíkov, ale na Písek si netroufl. Alespoň vypálil osadu na levém břehu Otavy, kde je dnes Václavské předměstí. Rudolf se však z úspěchu dlouho netěšil, zakrátko zemřel u Horažďovic.

Jeho nástupce Jindřich Korutanský v Čechách vládl krátce. V roce 1308 stihl vydat písemný slib, ve kterém se Píseckým zavázal, že město nikomu nezastaví.

Daleko štědřejší byl k Písku Jan Lucemburský. Hned v počátku jeho vlády získalo město značnou autonomii, když Lucemburk nařídil právní rozdělení hradu, města a panství.

V roce 1327 udělil Jan Lucemburský Písku práva, která užívalo Staré Město pražské. Dále Píseckým udělil královskou rychtu s mýtem a město tak mělo zajištěný pravidelný příjem. Písecké měšťany podpořil tím, že je osvobodil od placení cla ve Volyni, Strakonicích, Netolicích, Vodňanech, Týně nad Vltavou, Milevsku, Březnici a Mirovicích.

Ale to ještě nebylo všechno, co Písečtí od Jana Lucemburského získali. Obchodníci, kteří směřovali z Rakouska na Plzeňsko, nebo z Bavorska do Prahy a Kutné Hory, měli nařízeno cestovat přes Písek, který od nich mohl vybírat clo. Většina cizích kupců se v Písku zdržela i několik dní a utrácela u místních peníze.

Podobné ustanovení však jen o několik let později Jan Lucemburský vydal pro nedaleké Vodňany, a to byl kámen úrazu. Obchodní válka mezi oběma městy trvala několik staletí. Obchodníci, kteří přijeli do Vodňan z jihu, měli do Kutné Hory kratší cestu přes Týn nad Vltavou. Spory se zvláště vyhrotily, když se další ustanovení týkalo Prachatic a všechna tři města zaměstnávala soudní úředníky.

Řešení se našlo až v roce 1544, kdy Písek vyslal do Prachatic celního úředníka, který prodával povolenky k cestě mimo Písek. Koncem 18. století Písek souhlasil i s tím, aby kupci platili písecké mýto a clo také ve Vodňanech, jako kdyby městem na Otavě skutečně projeli.

Písek měl mílové právo, což znamenalo, že od města do vzdálenosti jedné míle (asi 11 kilometrů) se nedělal slad ani nevařilo pivo. Do stejné vzdálenosti se nemohli usadit řezníci, kováři a další řemesla.