Na počátku května na Podolském mostě stála americká hlídka, která neměla nikoho pouštět přes most. Nejprve utíkali němečtí civilisté, celé rodiny i s dobytkem a plně naloženými vozy. Poté se i němečtí vojáci snažili přejít most a vzdát se Američanům. Tehdy v roce 1945 stály ještě oba dva mosty – starý řetězový i nový Podolský most. Když Němci neuspěli nahoře, tak se pokoušeli projít po starém mostě a když ani to nešlo, pokoušeli se řeku Vltavu přeplavat. Mnoho jich bylo přitom zastřeleno americkou hlídkou z mostu. Poslední šancí bylo podplatit nějakého českého převozníka či majitele loďky. Toto se však nestávalo tak často, protože místní neměli Němce rádi. Našli se nějací, kteří je převezli. Někteří si prý nechali od Němců zaplatit, pak je nepřevezli, nebo jim dali loďku děravou či je jinak ošidili.

Dne 8. května se blížila velká německá kolona k Bernarticím. Dle vyprávění očitého svědka prý byla vpředu motorizovaná čelní hlídka na sajdkáře, která čítala tři vojáky. Na sajdkáře byl kulomet a vojáci měli radiové spojení s vojskem, které šlo za nimi. Dále byla tato hlídka napojena na vysílačky pilotů dvou německých letadel, které kroužily nad Bernarticemi. Za čelní hlídkou následovala čelní pochodová záštita na obrněných transportérech a tancích. Teprve poté šla hlavní vojenská síla – prý celá armáda.

V Bernarticích Němce čekala česká hlídka ozbrojená lehkými zbraněmi. Tato hlídka měla za úkol odzbrojovat prchající německé vojáky. Nyní se však pár slabě vyzbrojených Čechů sešlo s fanatickou ustupující německou armádou. Němci z čelní hlídky na sajdáře na českou hlídku nereagovali, nezastavili, ale jeli pomalu dál. Pouze prý křičeli: „Nicht schiessen!", což v češtině znamená „Nestřílet!". Pak prý někdo vystřelil ze zahrady doktorky Di Lottiové – Kálalové, na jejichž domě byly vlajky všech čtyř spojenců – americká, britská, sovětská a česká. Střelcem údajně nebyl člen rodiny Kálalovy, ale nějaký přespolní mladík. Jiná svědectví tvrdí, že jako první začalo střílet německé letadlo, které nalétávalo na Bernartice. A až po něm začali střílet i čeští ozbrojenci z hlídky.

Sajtkára se zastavila, dala radiovou zprávu jak dozadu čelní pochodové záštitě, tak i dvěma letadlům. Hladký průjezd Bernarticemi byl zastaven.

Ten den bylo zabito 31 lidí z Bernartic a z blízkého okolí, mezi nimi i celá rodina doktorky Di Lottiové - Kálalové. Drahuška Di Lottiová v době své smrti měla na sobě „Čičmanský" kroj, z kterého již trochu vyrostla a sukénka jí musela býti nastavena…

Drahušce bylo 14 let, uměla pět cizích jazyků. Byla zabita úderem pažby do hlavy na zahradě svého domu. I po své smrti měla oči otevřené. Tak ji našli na zahradě: bývalý ředitel místní základní školy Ladislav Kluzák a učitel Jiří Záruba. Byl to pro ně otřesný zážitek, neboť ji oba denně potkávali ve škole a teď jí jeden z nich musel zatlačit otevřené oči…

Německý kulomet ovládl věž kostela a ostřeloval všechno, co se hýbalo. Letadla začala nalétávat také blízko nad zemí a začala ostřelovat. V nedalekých Bojenicích chlapi slyšeli střelbu z Bernartic a chtěli jim přijít na pomoc. Ti, co měli nějaké zbraně, se vydali stokami podél cesty z Bojenic do Bernartic na pomoc Bernartickým. Byli ovšem ostřelováni německým kulometem z bernartického kostela, a tak se zastavili a vrátili se stokami zase zpátky.

Po podepsání německé kapitulace dne 8. května začala vznikat mezi Němci panika. Všichni se velice báli Rusů a snažili se za každou cenu dostat do amerického zajetí. Silnice od Bernartic až k Podolskému mostu byla ucpána vozy – montážními vozy, hakly, ozbrojenými transportéry, kanóny, transportními auty a dalšími zásobovacími a týlovými vozidly. Na místě současné skládky naproti Piláku prý stála jakási motorizovaná servisní technika. Na nákladních autech měli všechny nástroje na opravu aut, tanků, děl a vojenské techniky. Když se nějaký stroj rozbil, náklaďák přijel a snažil se poškozený stroj opravit. Postupně však kolona zpomalovala, až asi v noci z 8. na 9. května se zastavila úplně. Kolona stála ve dvou řadách a nebylo možné projet ani tam, ani zpátky. Němečtí vojáci i civilisté opouštěli tyto vozy a brali si s sebou pouze to, co unesli. V autech nechávali všechno – techniku, centrály, montážní nářadí, dále i osobní a uloupené věci, které si s sebou vezli. Sotva Němci auta opustili, místní lidé si okamžitě začali odnášet všechny věci, které se jim hodily a které měly nějakou cenu, domů. Za války byla bída, nedostatek potravin a všech ostatního, protože vše šlo na německou frontu. Dodnes je možné spatřit německé hrníčky, příbory, talíře dále také vrtačky, hevery, šroubováky v mnoha domácnostech starousedlíků.

Ještě osmého se podařilo některým německým uprchlíkům dostat přes Podolský most. Ovšem 9. května se kolony úplně zastavily a auta a další vojenská technika úplně zacpala státní silnici. Němci se snažili uprchnout pěšky po všech možných cestách i cestičkách do amerického zajetí. Mnozí zůstávali v táborech vedle silnice a čekali, protože nemohli dále.

Z východu postupovala Rudá armáda. Jelikož byla státní silnice neprůjezdná, tak se Rusové snažili dostat do vesnic postranními cestami, které nebyly ucpány.

Po podepsání příměří dál zůstávali němečtí civilní uprchlíci v lokálních táborech. Téměř u každé vesnice byl zajatecký tábor. Jeden byl také u Křenovic, další u Bojenic. Čeští lidé se vcelku chovali k německým zajatcům dobře. Německé matky chodily prosit o mléko a chléb pro své děti. Ruští vojáci, kteří tábor střežili, pouštěli matky z tábora, protože věděli, že se vrátí k dětem. Němky pak klepaly na okna chalup, některé měly dítě v náručí, a prosily: „…Bitte Milch und Brot…" Většina českých žen jim něco k jídlu dala, protože každá matka ví, jaké je to, když jsou její děti hladové. Daleko hůře se k Němcům chovali Rusové. Nebylo se co divit, protože hlavně prostí vojáci, kteří prožili řádění německých vojsk na ruském území, nyní vše opláceli ve stylu „oko za oko, zub za zub". Ruští důstojníci se snažili mezi prostými vojáky udržet disciplínu, a tak trestali své vlastní vojáky za jejich prohřešky často bez soudu na místě.

Mnoho německých vojáků i civilistů se před i po 9. květnu chtělo dostat za demarkační linii. Domnívali se, že demarkační linii tvoří řeka Vltava. Žili v domnění, že když se dostanou přes Podolský most, jsou v bezpečí. To byl ovšem omyl. Demarkační linie ležela až za Pískem, a tak dle úmluvy mezi americkou a ruskou armádou byli všichni zajatci zajatí americkou armádou před Pískem vraceni zpět Rusům. Rusové si vymínili, že zejména všichni Němci, kteří bojovali na ruské frontě, jim musí být předáni.

Tato úmluva o předání byla osudná pro 24 německých civilistů, kteří byli předáni Rusům americkou armádou za Podolským mostem. Rusové několik žen a dívek na místě znásilnili, zabili a další němečtí civilisté po tomto zážitku spáchali sebevraždu. Svědectví o tomto podal později americkým vyšetřovatelům německý vojenský zajatec Erich Hartmann, který tam byl přítomen a strávil pak deset let v zajetí na Sibiři. O jeho osudech později vyšla i kniha Sundejte Hartmanna. Když se o den později na osudné místo dostali ruští důstojníci, zjednali pořádek. Ruští vojáci, kteří se podíleli na těchto činech, byli na místě oběšeni.

Vojenská přehlídka v Křenovicích
Pár dnů po osvobození Křenovic Rudou armádou (patrně 13. května 1945) byla přímo v obci uspořádána přehlídka sovětských ozbrojených sil, které v okolí působily. Před hospodou U Tlapů byla postavena dřevěná tribuna. Dle očitého svědka na ní stál důstojnický štáb v čele s maršály Rokossovskim a Malinovskim

V hospodě U Tlapů se podávaly většinou nealkoholické nápoje. Naproti hospodě, na Slavíkově louce, vařila ruská polní kuchyně pro všechny účastníky přehlídky zdarma jídlo.

Vládla slavnostní atmosféra, tribuna byla ozdobena pentlemi, lidé svátečně oblečeni stáli na louce a na druhé straně, než byla tribuna. Ruská vojenská technika uvolnila pro přehlídku státní silnici od německé techniky (odsunula ji na stranu). Rudá armáda jela na přehlídku směrem od Podolí. Jako první šel předvoj – pěší vojsko, poté auta a nakonec děla a obrněné tahače děl. Kolona jela ovšem nebezpečně rychle, a tak se jeden ruský důstojník rozběhl ke koloně a naznačoval, aby zbrzdila. Auta začala brzdit a jednomu tahači se zasekly brzdy, tlak děla za ním ho zkřížil a tahač narazil do telefonního sloupu za Tlapovou hospodou. Sloup prý padl jako podťatý.

Co to byl „rabuňk"

Rabuňkem se označovaly výpravy pro věci, které si místní přes zákaz odnášeli z německých civilních a ozbrojených vozidel, která ucpala státní silnici až k Podolskému mostu. Odnášeli se nejenom potraviny, nástroje, nářadí z mechanizačních a opravárenských jednotek, nádobí, látky, příbory, vlna, psací stroje a všechno, co mohlo mít nějakou cenu. Němci si totiž vezli na vozech mnoho věcí, které většina místních po dobu války vůbec nespatřila. Vše bylo na přídělový systém.

V Křenovicích U Černých se přímo na voze na silnici zastřelil německý důstojník. To bylo ještě před tím, než přišli Rusové. Pro mrtvého důstojníka si přišli němečtí vojáci a odnesli si ho. Důstojníkova krev se vsákla do pytle s cukrem, na kterém ležel. Pytle s cukrem objevila jedna sousedka, která bydlela poblíž. Došla si pro trakař a oba pytle naložila, krev nekrev, a hurá s tím do blízké chalupy.

Poblíž Podolského mostu si prý jedna žena z Podolí snášela věci z „rabuňku" na hromadu. Hromada prý byla velice vysoká a ona se bála, že když ji opustí, tak jí „rabuňk" někdo rozkrade. Tak si na tu hromadu lehla, vzkázala svému muži, aby pro ni ráno přijel i s žebřiňákem, a spala na té hromadě až do rána…

Podle vzpomínek pamětníků
zpracovala Olga Kolísková