Co obnáší práce redaktora rybářského serveru? Co je její podstatou a obsahem?
  

Abych byl konkrétní, pracuji pro server CHYTEJ.cz, což je druhý největší rybářský web v České republice. Mou povinností je v první řadě zabezpečit, aby server fungoval po obsahové stránce. Návštěvníci se k nám chodí pobavit, něco dozvědět, setkat s kamarády. Mým úkolem je vkládat články, recenze rybářského nádobíčka, plnit informacemi encyklopedické rubriky (jsem například hrdý na náš atlas ryb), komunikovat s návštěvníky a administrovat diskuze. Články získáváme buď od externích autorů, nebo je píšu sám. Ty cizí musím stylisticky upravit, zpracovat fotografický doprovod a umístit je na web. S autory je třeba komunikovat a to je mnohdy náročnější na čas, než uvést jejich díla do finální podoby.
 V časopise obvykle bývá redakční tým – šéfredaktor, redaktoři, fotograf, grafik a korektor. Já jsem na to sám a je to někdy skutečně „záhul". Navíc je tu účast na výstavách a veletrzích, reportáže z nejrůznějších prostředí (v zimě jsem byl například v rybářském servisu) a občas i spolupracuji na natáčení instruktážních videí o rybařině. K tomu ještě píšu do papírového časopisu.

Jak funguje režim v klasickém médiu, si většina lidí představí. Ale jak funguje každodenní život v médiu, které vychází prakticky neustále a na jehož obsahu se podílí velkou měrou i čtenáři, s nimiž se redakce často i dobře zná? 
  

Je pravda, že už řadu let píšu do rybářských časopisů a zde prakticky neexistuje zpětná vazba. Nikdy se mi nikdo neozval, aby mě pochválil nebo mi oponoval. Na internetu ale může čtenář nebo obecně návštěvník reagovat okamžitě. Ohlasy jsou pozitivní i negativní, věcné i naprosto nesmyslné. Je třeba se v nich orientovat, nenechat si stoupnout do hlavy chválu, uznat objektivní kritiku, povznést se nad tu neobjektivní a nenechat se vyprovokovat k nepředloženým reakcím.
  A samozřejmě, když už se necháte vyprovokovat ke sporu, musíte si uvědomit, že ho mohou sledovat i stovky lidí včetně vašich přátel. Ale není spor jako spor. Na webu se pohybuje pár ostrých a komunikativně velmi obratných diskutérů. Debatu s některými z nich považuji za určitou formu osobnostního tréninku a sebevzdělávání.
  Občas musím řešit i spory mezi návštěvníky, protože vulgární prostředí plné osobních útoků by znamenalo odchod těch slušných a aktivních, na jejichž přítomnosti server doslova stojí.

Nyní, když jsou ti ryby nejen koníčkem, ale i prací, změnilo se něco na tvém vztahu k rybaření?
  

Změnilo se toho dost. Paradoxně mám na ryby méně času než dříve (slovo víkend prakticky neznám), ale díky pružné pracovní době můžu vyrazit k vodě téměř kdykoli.
  Problém je v tom, že potřebuji ze svých vycházek výstup v podobě fotografií, zážitků, poznatků a námětů k další práci.
  Hodně rybářů dnes nosí k vodě fotoaparát, já běžně dva a někdy i tři. A pak třeba ani není důvod je vytáhnout.
Zajímavé je i zkoušení nových technik nebo testování náčiní. Ale v tomto ohledu není co závidět. Loni jsem o všechny největší dravce, kteří mi zabrali na umělé nástrahy, přišel (ryby se mi vypnuly – vyhákly) díky tomu, že jsem je lovil s neznámým nevyzkoušeným cajkem, u něhož teprve u vody zjišťujete, jak se vlastně chová.   Zkoušel jsem i jednu z nových technik, které si k nám razí cestu zpoza oceánu. Máte obrázky, materiál a hrubý návod. Chytnete zlomek toho, co byste ulovil způsoby, které už roky ovládáte. Ale pokud chcete psát o novinkách, nic jiného vám nezbývá. Takhle vypadá rybařina pojatá jako práce.

Letos uplyne deset let od velké povodně v roce 2002. Jak se za tu dobu změnil život v Otavě?
 

On se změnil především během těch několika srpnových dnů roku 2002, přičemž povodeň jako taková doznívala až do ledna 2003. Potěr a mladší ročníky ryb skončily z velké části na polích a lukách. Následně sem přiletělo zimovat poměrně značné množství kormoránů a zbytek původních ryb vytlačených do několika málo míst v podstatě zlikvidovali. Něco se udrželo jen ve velkých nadjezích. Z rybníků se sem naopak dostalo dost kaprů, které ale postupně vychytali rybáři. Podobně dopadla i většina dravců, kteří v prázdné řece neměli potravu a nechali se snadno lovit. 
  Dno řeky bylo kompletně přeoráno, zbylo na něm jen holé kamení. Celých těch deset let se život v řece postupně vrací do starých kolejí, někde rychleji, jinde pomaleji. Třeba porosty lakušníku (takové ty veliké trsy vlající v proudu a kvetoucí bílými kvítky), ty se v Sudoměři výrazněji obnovily až letos, desátý rok po povodni.



Co si myslíš o zásazích do toků, jaké provádí podniky Povodí?
  

Tohle je složitá otázka. Povodí je svázáno předpisy a zaběhanými konvencemi. Přesto si troufám tvrdit, že by úpravy, které provádí, mohly být k životu v řece a dokonce i ke kapsám daňových poplatníků daleko šetrnější. Stačí se podívat, co se loni dělo pod mostem v Putimi – seškrabání břehů a dokonalá úprava koryta na lichoběžníkový profil v úseku několika set metrů. Následný transport tří až čtyř tisíc kubíků zeminy. Cena se musela počítat v milionech korun z naší společné kapsy. Podobné opatření tam bylo provedeno i v roce 2005. Reálný význam je zanedbatelný, dopad na přírodu poměrně výrazný. 
  Nejsem žádný šílený ekologický aktivista. Mosty, komunikace a lidská obydlí je třeba chránit a je-li nutno, klidně i betonem. Ale v mnoha případech by se daly ty úpravy podle mého názoru provádět citlivěji a za méně peněz. 
  Mimochodem, po povodních 2002 jsem strávil kolem vody spousty času. Víte, jaký typ povrchové struktury vykazoval nejmenší poškození? Obyčejná louka.

Dlouhá léta jsi kromě dřívější učitelské profese také vedl rybářský kroužek. Myslíš, že se mění vztah dětí k přírodě, nebo je to jen jeden z předsudků, jaké často chováme ke každé mladší generaci?
  

Ten vztah se mění. Já jsem jako učitel rozděloval děti na předmobilní a předpočítačovou generaci a tu, co máme teď, tedy mobilní a počítačovou. Stále ještě jsou děti s hlubokým vztahem k přírodě, ale je jich mnohem méně a paradoxně pochází spíš z měst. Nevěřili byste, jak vysoké procento mládeže nepozná na fotografii obyčejného vrabce nebo náš národní strom (nebudu jmenovat, berte to jako test svých znalostí).
  Klesá schopnost dívat se, vnímat, naslouchat okolí. Nejen ve vztahu k přírodě, ale i k druhým lidem. Příčin je mnoho, uvedu jedinou. Děti tráví spoustu času ve virtuálním světě. Techniku zapnete, vypnete a nemusíte se starat, co mezitím dělá nebo co si o vás myslí. V počítačových hrách si můžete hru restartovat, upravit obtížnost a hlavně, všechno máte hned. Příroda ani život takové nejsou.