Myslíš si, že „duchovní evoluce" člověka je v současné době u konce a bude následovat pozvolný úpadek sociálních vazeb, vztahů a rodinného života? Ptám se tě jako zkušeného psychologa, který se dlouhodobě lidským myšlením zabývá.
  

Nevím. Naopak se mi všechno stále více relativizuje a všechno je pro mě představitelné. Vlastně nevím, co v této souvislosti je vývojem a co úpadkem. Z opravdu dlouhodobého hlediska si myslím, že člověk je nakonec taky jenom zvíře a pokud vymře, co je to proti třetihornímu vymírání druhů! Jako individuum si zatím však myslím, že s tím nemohu dělat nic jiného, než se snažit obstát co nejlépe v rámci dosud platných kulturních norem.

Je dle tvého názoru pro duševní vývoj dítěte zcela nezbytné vyrůstání v tradičním modelu rodiny, nebo jej může plnohodnotně zastoupit například homosexuální pár nebo větší komunita lidí se společnou péčí o potomstvo?
 

Vývoj nějakým jiným směrem je jistě možný a dovedu si ho představit, ale v současné době se stále ještě zdá, že prostředím, ve kterém se v našich kulturních podmínkách zdravému psychickému vývoji dětí nejlépe daří, je rodina tvořená otcem a matkou (nejlépe každým v jednom vydání), kteří otcovskou a mateřskou postavu dobře a stabilně reprezentují. Neříkám tím, že v jiných modelech to nejde, ale stojí to víc úsilí, energie a je tam i víc rizik. Pro dobrý život (myslím tím dobrý pro sebe i druhé) je důležité, aby se člověk dobře cítil sám v sobě. Pozor: je to přece jen něco trochu jiného, než být sám se sebou spokojený. Předpokladem pro to je nejprve se v dětství dobře identifikovat s rodičem svého pohlaví a potom se vůči němu v pubertě dobře vymezit. K tomu potřebujeme oba rodiče – vzor mužského i ženského chování, cítění, řešení problémů, rozhodování, zprostředkování vlastního obrazu mužským i ženským pohledem… mužsko – ženskou polaritu. Jeden z mých dobrých učitelů vysvětloval, proč je pro dítě důležitá přítomnost obou rodičů tak, že „táta bere dítě do rukou jiným způsobem než máma, máma se směje jiným projevům dítěte než táta…a když jdou spolu do města, táta se zastavuje před jinými výklady než máma." 
  

Jednou z podmínek pro zdravý duševní vývoj je v dětství naplněná základní potřeba bezpečí a ta se tvoří stabilitou. Ta je potom nutnou podmínkou pro možnost identifikace, o které jsem mluvila. Abych se mohla s někým identifikovat, musím s ním mít vytvořený pevný emoční vztah. Ten se tvoří časem společně stráveným, společnou zkušeností. Identifikace znamená jakési přijetí pohledu na svět. Až když v něm získám jistotu, mohu ho začít kriticky hodnotit, přizpůsobovat sobě přesně na míru, abych se v něm cítila dobře; rozhodovat, co si z něho nechám, co si přizpůsobím a co opustím jako neužitečné. Začnu hledat, kde končí ten můj identifikační vzor a začínám skutečně já. A o tom je boj dětí s rodiči v pubertě. I tento boj musí být dobrý. K tomu jsou potřební opět oba rodiče. Právo, které by se mělo naplňovat při úpravě výchovy dětí po rozvodu manželství, je právo dítěte na oba rodiče, nikoliv právo rodičů na kontakt s dítětem, což se prakticky výhradně děje.
  Nechci vyvolat dojem, že je to jediné prostředí, kde lze dítě dobře vychovat a nechci ve čtenářkách a čtenářích, kteří mají pro výchovu dětí z jakéhokoliv důvodu jiné podmínky, vyvolat beznaděj. Jen říkám, že v těch jiných podmínkách je na toto třeba trochu myslet.


Považuješ dnešní vztahy mezi dětmi, rodiči a pedagogickými pracovníky na základních školách za zdravé a pro vývoj vzdělané společnosti prospěšné? 
  

Zdá se mi, že hodně úvah o tom, jak děti vychovávat a vzdělávat, aby to bylo z dlouhodobého hlediska života jejich i společnosti prospěšné, by bylo jednodušších, kdybychom se opět vrátili k přirozeným právům dítěte. Další z mých dobrých učitelů říkal, že vůči dětem mají rodiče právo jediné: dát jim jméno, dál pak už mají samé povinnosti. K dalším právům dítěte by mělo patřit právo na dobré učitele. Jak jednoduché by bylo řízení škol, kdyby toto právo mohlo být skutečnou a jedinou prioritou. Stejně tak by dítě mělo mít právo na to, aby se rodiče a učitelé domluvili, aby se vzájemně respektovali a podporovali jako spolupracující partneři. Učitel by měl v tomto vztahu být expertem na vzdělávání, rodič by měl být expertem na své dítě a oba společně by měli s velkou pokorou vůči němu učit dítě být expertem na svůj život.



Jak by měl rodič motivovat své dítě (lépe řečeno, co dnešní rodiče zanedbávají nebo naopak přehánějí), abychom jako společnost vybředli ze statisticky podloženého úpadku zájmu o vzdělávání a úrovně všeobecných znalostí českých dětí?
  

Možnost motivace dětí ke vzdělávání vidím jen jako jednu oblast motivace k čemukoliv, která velmi úzce souvisí s vůlí. O vůli se totiž již mnoho let velmi málo mluví. Žijeme ve světě, kde všechno má jít snadno, ještě lépe easy a také hrou. Jenže učení, a to jakékoliv, je vždycky práce, velmi často dřina. Rodiče to s výchovou v tomto světě nemají jednoduché. V motivaci k jakémukoliv učení obecně pomáhají dvě věci. První je, aby se podařilo, aby si dítě na své kůži vyzkoušelo, že to k něčemu je. Druhá je, aby v učení bylo úspěšné. Jak říkal další z mých dobrých učitelů, aby rodiče a učitelé zařídili, aby dítě bylo úspěšné a oni ho mohli pochválit. Potom mohou chtít víc.

Pracujeme více či jinak než generace našich rodičů a podepisuje se tento fakt na našem duševním zdraví?
 

Nevím, jestli více, ale určitě jinak. A práce má pro nás určitě jiné místo mezi hodnotami. Rozhodně méně vidíme přímý výsledek své práce a to je vždycky složitější pro získání uspokojení z práce a když z ní nemáme uspokojení, představuje větší zátěž. A to nemluvím o té části naší práce, kterou považujeme za zbytečnou a jejíž smysl si neumíme ani představit. V souvislosti s prací se pro nás stal velkou hodnotou také čas, který považuji za největšího původce stresu vůbec. Takže bych s trochou nadsázky řekla, že naše duševní zdraví je ohrožováno především našimi velmi špatnými dovednostmi v práci s časem.

Odkrýváš při své práci psychologa fakta, která jsou ti nepříjemná, a jak se vyrovnáváš se zátěží, kterou ti cestování často temnými zákoutími lidské duše přináší?
  

Neřekla bych, že je mi v „odkrývání", jak tomu říkáš, něco nepříjemného. Baví mě to. Opravdu se snažím, aby mi nic lidského nebylo cizí a snažím se řídit psychoterapeutickým heslem: „chápeme všechno, tolerujeme mnohé, souhlasíme však s nemnohým". Já odkrývat v lidských duších nemusím. Mým úkolem je pomáhat, aby odkryli majitelé těchto duší především v duších vlastních. Těm to někdy nepříjemné být může, ale v konečném důsledku z toho mají užitek. 
 

Zátěž moje práce představuje. Pro mě hlavně, když se příliš nedaří. Ale to přináší každá práce a tak se hodně snažím, aby se dařila, protože to je zase nejlepší protiopatření.