VYBERTE SI REGION

Indie mi vlastně ukázala, jak najít samu sebe

Písek /ŠTAFETA PÍSECKÉHO DENÍKU/ – Jak název rubriky napovídá, ti, kteří se v ní objevují, si otázky předávají jako štafetový kolík. Písecká rodačka a ředitelka brněnského Divadla BARKA Zdeňka Vlachovská předává štafetu Markétě Hajné, která byla opakovaně na misích s Lékaři bez hranic.

13.3.2016
SDÍLEJ:

Markéta Hajná.Autor: Archiv M. Hajné


Vím, že jste několikrát delší dobu studovala nebo pracovala 
a cestovala v různých zemích. Která vám nejvíce přirostla 
k srdci a proč?
Všechno moje „cestování" začalo brzy po revoluci rokem stráveným v americkém Bostonu, v rodině se dvěma krásnými dětmi a školou angličtiny. Přece se tu angličtinu nějak musím naučit! Pak už se to rozjelo tak nějak samovolně, i když trochu do jiných končin – Indie, Srí Lanka, Kyrgyzstán, Jižní Súdán, Rumunsko, Ukrajina, Malawi, Laos, Vietnam…

Nejvíc pro mě znamená jednoznačně Indie. Vytrhla mě na dva roky úplně z našeho evropského životního stylu. Vlastně mi ukázala, jak najít samu sebe. Je to země velkých paradoxů a s mnohými z nich se nedokážeme smířit z našeho evropského pohledu.

Je to ale zároveň studnice velké moudrosti, která se neměří časem ani hmotnými statky a platí dodnes v našich každodenních životech. Ať je to odkaz Bhagavadgity anebo učení jógy jako životního postoje. Od Indie se můžeme učit a inspirovat celý život. Vracím se tam stále velmi ráda – teď už navštívit své přátele a poznat zase další střípek tajemství a krásy této země.

Vaše cesty v posledních letech souvisely s misemi mezinárodní zdravotnické humanitární organizace Lékaři bez hranic. Jakou pozici jste měla v týmu jako mikrobiolog – nelékař?
S Lékaři bez hranic spolupracuji od roku 2008, kdy jsem vyjela na svou první misi do střední Asie – Kyrgyzstánu. Byl to projekt zaměřený na diagnostiku a léčbu TBC ve vězeňském systému. V diagnostice této nemoci je laboratoř nezbytná; lékaři musejí vědět přesně, jakým kmenem bakterie je pacient nakažen, a hlavně jak je či není daná bakterie citlivá na antituberkulotika, aby mohli nasadit účinnou léčbu. I v průběhu léčby se musí kontrolovat, jestli je nebo není pacient ještě infekční a jestli si bakterie na léky už nezvykla a nevytvořila si rezistenci. V tom případě se musí tyto léky vysadit a nahradit novými kombinacemi, které by zajišťovaly účinnost u každého konkrétního pacienta.

V Jižním Súdánu, v zemi zmítané občanskou válkou, organizace MSF poskytuje zdravotnickou péči především pacientům zraněným v bojích. Tudíž krevní transfúze musí být dostupné 24 hodin denně. Zde opět hraje laboratoř důležitou úlohu ve vyhledávání vhodného dárce krve. Především kontroluje tuto krev, jestli není nakažena virem HIV, hepatitidami … a mnoha jinými agens, která by pacienta mohla ohrozit na životě. V neposlední řadě je laboratoř nepostradatelná pro pacienty HIV pozitivní, kteří jsou léčeni a u kterých se taktéž musí monitorovat účinnost léčby. Zjišťuje se množství kopií viru HIV v krvi pacienta na léčbě a podle této informace se lékař rozhoduje – samozřejmě s ohledem na klinické příznaky – jestli je léčba stále účinná.

Ani laboratoř však nemůže existovat sama o sobě. Je závislá na podpoře a trpělivosti logistiků, kteří nám musí pomoci laboratoř vybudovat – často velmi sofistikovanou, s nejnovějšími přístroji, které se využívají v diagnostice nemocí i u nás ve světě technicky vyspělém. Také si nejedete jen tak „laborovat" do Afriky. Naším úkolem je, vedle zavedení určité metody, také zaškolení místních zdravotníků, poskytnout jim oporu na začátku a učit je vlastní odpovědnosti za vydané výsledky jednotlivých vyšetření. Učíte a necháváte je být užitečné, samostatné 
a nepostradatelné pro svou místní komunitu. Nakonec si nejvíc přejete, aby pokračovali dál, i když vy už budete dávno pryč.

V jakých zemích jste s týmy Lékařů bez hranic pracovala a s jakými výzvami jste se museli potýkat?
S organizací MSF jsem zatím vycestovala čtyřikrát. Do Kyrgyzstánu dvakrát – v roce 2008 na 15 měsíců a v roce 2011 na dalších šest. Do Jižního Súdánu v roce 2014 na tři a půl měsíce, a naposledy v loňském roce na sedm měsíců do Malawi. Každá mise byla jiná jak svým profesním zaměřením (diagnostika a léčba TBC, krevní transfúze, diagnostika a léčba HIV), tak technickým zázemím a bezpečnostním kontextem. V Kyrgyzstánu byla asi největší výzva zabezpečit isolaci pacientů ve vězení, kde vládl kastovní systém, 
a nějaká epidemiologická situace do toho systému rozhodně nezapadala.
V Jižním Súdánu bylo velkou výzvou zajištění krevní banky, neboť místní lidé se báli darovat krev – mysleli si, že s ní obchodujeme nebo děláme pokusy. Mýty a strach jsou velkou překážkou. 
A v Malawi bylo nejhorší zajistit elektrickou energii, protože několik hodin denně jste si mohli být jisti, že jste bez elektrického proudu. Což v nemocnici je představa nejčernější.

Co vám osobně tyto mise přinesly v postoji k životu?
Je to spíš mozaika střípků intenzivních prožitků, za kterými je vždy příběh nebo příběhy lidí v místech, kde jsem pracovala nebo studovala, a které se vynořují 
z mysli v různých situacích často velmi překvapivě. Tak hlavně! – všechno jde, když se chce, i když třeba úplně jinak, než si člověk namyslí 
a přeje. Trpělivost je obrovská ctnost a naděje taktéž. Jsme tady na zemi všichni stejní lidé – všichni spíme, jíme, modlíme se ke svým bohům, máme své sny, které chceme realizovat, vychováváme své děti a chceme pro ně jen to nejlepší. Akorát se bohužel mnozí z nás teď právě nacházíme v oblastech, kde podmínky nejsou takříkajíc k životu, nemluvě 
o existujících diktaturách moci, válečných konfliktech, které si obyčejní lidé nikdy nepřejí, a jen na ně vždycky doplácejí svým zdravím 
a často i životem. Pomáhejme si a buďme lidmi každý den, 
i třeba jen úsměvem pro druhé na začátek. Važme si toho, co máme, co jsme dokázali. Je toho stále ještě hodně, co lze ztratit. Avšak naštvaná 
a nespokojená umím být také. Častěji se ale za to stydím. Zdraví duševní i fyzické je největší poklad, co máme 
– i když to zní jako klišé.

Co jste vždy nejvíce ocenila po návratu z cest na České republice a městě Písku?
Dříve jsem na letišti v Praze při návratu vždycky posmutněla, protože se skoro nikdo neusmíval, na rozdíl od míst, ze kterých jsem přijížděla. Teď, když vidím nápis Letiště Václava Havla, stále věřím, že většina lidí 
u nás žije a přeje si žít jeho odkazem. A to je pro mě naděje, ať je realita sebesmutnější. Do Písku se vracím hlavně za svými rodiči, a také se vždy těším na – i když nepravidelná – setkání s kamarády ze školy, pakliže zrovna zavítají ze svých životů do Písku. Také mám ráda setkání se svými bývalými vedoucími z oddílu Šipka 
a s kamarády ze Sokola Písek. Mám vždycky ve městě hezký pocit. Je z něj cítit, že tu lidé žijí rádi a starají se 
o něj. Moc ráda chodím na interaktivní výstavy do Sladovny se svými synovci – vždy si užijeme spoustu legrace.

Medailonek Markéty Hajné: Narodila se roku 1972 v Písku, vystudovala písecké gymnázium a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala jako odborná asistentka na České zemědělské univerzitě v Praze – Institut tropického a subtropického zemědělství, kde obhájila doktorát. Od roku 2001 se zabývá klinickou mikrobiologií. Pracuje jako mikrobiolog v Centrálních laboratořích Nemocnice Strakonice a současně jezdí na mise zdravotnické humanitární organizace Lékaři bez hranic. Má ráda hory a lidi žijící v nich, lyžování a bez dobré knížky a kávy si život neumí představit, stejně jako bez svých synovců.

Markéta Hajná předává štafetu Martinu Kuntovi.

Autor: Redakce

13.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Zvíkovští hasiči založili původně sbor společně s oslovskými

Zvíkovské Podhradí  –  Počátek dobrovolných hasičů ve Zvíkovském Podhradí, původně Podhradu Karlov, je spojený s Oslovem, kterému, se kdysi říkalo Oslav.

3. kolo MOL Cupu: Písek čeká souboj se Slovanem Liberec

Písek - Na jih Čech přijede v září soupeř zvučného jména. Rozhodl o tom los 3. kola české pohárové soutěže MOL Cupu.

První záměr na vybudování tenisové haly odmítli památkáři. Hledá se řešení

Milevsko - Starosta: V ochranné zóně kláštera by sportoviště nepůsobilo dobře.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies