Energií ji nabíjí vymýšlení projektů

Jako velmi milou, vstřícnou vidí svou nadřízenou také Jana Vasková z vltavotýnské farní charity. „Jela jsem kolem billboardu a viděla na něm upoutávku na Ženu regionu. Hned se mi vybavila paní ředitelka, že by si to fakt zasloužila,“ říká žena, která s ostatními Danielu Werbynskou Laschovou do krajské soutěže nominovala.

A vítězka Daniela Werbynská Laschová se netají radostí a vděkem.

Návrh vašich zaměstnanců je skvělá zpětná vazba, že svou práci děláte dobře. Vnímáte to tak?
Jistě. Snad všichni vedoucí své podřízené chválí, podporují, ale naopak se nestává, že by někdo řekl vedoucímu, řediteli, že svou práci zvládá dobře. Češi spíš kritizují, než chválí. Moc jim děkuji. Že je napadlo mě nominovat, znamená pro mě více než samotná výhra. Vyžádalo si to čas a energii.

K sociální oblasti jste tíhla už od mládí?
Vyučila jsem se prodavačkou a léta strávila za pultem. Pak jsem pro pojišťovací společnost sjednávala pojištění, což se mi líbilo, ale něco mi chybělo. Tak jsem se stala dobrovolníkem v léčebně dlouhodobě nemocných v budějovické vojenské nemocnici. V pátky odpoledne jsem si povídala se seniory a bylo to hezké. Po povodních v roce 2002 jsem začala pracovat v diecézní charitě s lidmi postiženými záplavami a pomáhat psychicky i materiálně. Měla jsem tedy dvě práce a skákat z holínek do lodiček se nedalo skloubit, tak jsem se stala „povodňákem“. Tenkrát šlo o dobrovolnou charitu a ředitelka Michaela Čermáková ji chtěla profesionalizovat. Při výběru jsem uspěla.

V čem spočívá práce vašeho patnáctičlenného kolektivu?
Provozujeme nízkoprahové zařízení pro děti a mládež od 10 do 26 let, kam mohou přijít, když jim nerozumí rodina, poflakují se po sídlišti, mají nějaké průšvihy ve škole, neshodnou se se spolužáky. U nás se jim věnují sociální pracovníci a řeší jejich aktuální problémy. Třeba i vzdělávání, když si v devítce neumí představit, co různá zaměstnání obnášejí a kam se přihlásit. Rodiče to s nimi moc neřeší. Když někoho v polovině roku vyhodí z učňáku a neví, že se musí přihlásit na zdravotní pojišťovnu, na úřad práce. Setkáváme se i se sebepoškozováním. Byla doba, kdy každý druhý mladý měl u sebe žiletku, léky.

Jaké jsou další služby?
V rámci terénní pečovatelské služby jezdí sedm kolegyň do domovů a obydlí seniorů Vltavotýnského regionu a pomáhají jim s péčí, na kterou nestačí – od úklidu po osobní hygienu, podání jídla, nákupy, pochůzky, doprovod k lékaři. Provozujeme také občanskou poradnu. Tam, když jdete otevřít, nevíte, co vás čeká.
Známý je váš Klub seniorů na Horním Brašově, že?
To je naše chlouba, říkáme tomu senior šance. Aktivním důchodcům zajišťujeme výuku jazyků, besedy, přednášky, čteme s nimi kroniku, pořádáme výstavy těm, kteří fotí, malují… Kdo nezvládne přijít, toho přivezeme a odvezeme. Vždy panuje úžasná atmosféra.

Parkovací zóny chtějí Budějovice rozšířit i za Pražskou třídu

Kolik času máte na rodinu?
I charita je moje rodina, potřebuji být obklopena hodně lidmi. Mám to provázané – když mě naštvou doma, kompenzuji si to v práci mezi hodnými dušemi, které mě vyslechnou pracovně i soukromě. Manžel je velmi tolerantní a nechává mi volný prostor pro práci, ví, že mě to baví.

Pětaosmdesátiny rozhlasové legendy a spisovatele Ludvíka Mühlsteina

Vaše práce je asi náročná?
Někdy je velmi hektická, jindy klidnější. Za ta léta jsem si našla dobrý systém, nejsme dokonalí, máme spoustu restů, ale v přímé práci jsme dobří díky našemu ženskému týmu. Automaticky se podělí o služby, záskoky bez ohledu na svátky a osobní zájmy.

Co vás baví?
Výzvy, tvoření. Udržovat organizaci ve stejné kvalitě bez rozvoje je pro mě namáhavější než vymyslet nový projekt, který posune charitu někam výš. I když je s tím víc práce, nabíjí mě to.