Předával jste ceny mladým talentovaným výtvarníkům. Jak jste na tom s malováním vy?
Už od dětství jsem si vždycky přál pod stromek vedle pohádkových knížek hodně čtvrtek, náčrtníků, pastelek, vodovek a hrozně rád jsem si kreslil. Vždy, když jsem si přečetl nějakou pohádku, tak jsem si ty postavičky nakreslil, vybarvil, vystřihl, nalepil na špejli, namaloval jsem si kulisy a svému mladšímu bráškovi Pavlovi jsem pohádku přehrál. To byla taková moje radost. Měl jsem celou řadu loutek. Asi osm princezen, draky, čaroděje. A samozřejmě už od první třídy jsem měl rád výtvarnou výchovu.

Malujete si ještě dnes?
Pořád. Kdykoliv mám po ruce tužku a papír, tak ho počmárám. Výtvarno je ostatně součástí filmového obrazu. Režisér musí vědět, co to je zlatý řez obrazu, jak má vypadat kompozice a další věci. Když jsme natáčeli poslední pohádku Čertova nevěsta, prošel jsem si Židovu strouhu u Bechyně a říkal si, tady na tomto místě postavíme mlýn. Namaloval jsem  ho podle své představy, ukázal to architektovi, on to přemaloval a udělal ho krásný. Já mu povídám, ne, ne, takhle ne. To je čertův mlýn, ten tu stojí už století a není hezký, takže jsem mu to znovu přemaloval. Tak jsem nakreslil třeba i celý mlýn v Princezně ze mlejna.

Chodil jste také do základní umělecké školy?
Pouze na piano. Učitelka se mi věnovala při výtvarné výchově na základní škole. Pamatuji si, že jsme malovali uhlem, portrét a krajinu, a učitelka byla úplně nadšená a říkala, že musím jít studovat malbu. Nakonec jsem ale zvolil film.

Studoval jste tedy v ZUŠ piano, hrajete ještě dnes?
Ano, moc mě to baví. Původně jsem byl přihlášen na housle. Onemocněl jsem ale velice silnou revmatickou horečkou a měl jsem silný šelest na srdci, nesměl jsem dělat žádný sport, vykonávat fyzickou námahu a doktor mi dokonce zakázal i ty housle. Velice mě to mrzelo. Vážnou hudbu jsem měl vždy rád. Před nedělní pohádkou byl vždy polední koncert, to jsem si nenechal nikdy ujít. Toužil jsem hrát a doktor mi nakonec dovolil v šesté třídě klavír. Chodil jsem ve Volyni až do deváté třídy k panu řediteli Františku Soumarovi. Dnes už tak lovím zbytky, ale kdybych se tomu měl věnovat, dostal bych se do toho. Když si ale potřebuji něco přehrát, stačí to.

Říkal jste, že jako dítě jste se těšil na dárky. Jak trávíte vánoční svátky?
Jako dítě je člověk miluje – dárky, sníh, školní prázdniny… To je úžasné. Dnes je rád nemám. Za nejděsivější den roku považuji Silvestra. Zamlada jsme jezdívali s partou. Dnes už to nejde. Před časem jsem se nechal dvakrát přemluvit na podobnou akci. Já jsem téměř abstinent, nemám rád opilce a nejhorší věc na světě je opilá ženská. Když se na vás pak sápou a předvádějí své přednosti.

Dlouhou dobu už bývám na Vánoce a celé svátky doma v rodinném kruhu v Hošticích. Trávím je tak, že poslouchám vážnou muziku, čtu si, píšu, vyřizuji resty. Mám spoustu dopisů od lidí, ke kterým jsem se přes rok nedostal. Takže ve vánočním týdnu to vyřídím. Hodně spím, to je můj koníček. Něco dobrého si uvařím. Na televizi nekoukám, pohádky, které dávají, se opakují každý rok. Jediná, na kterou si čas udělám, je nádherná Krškova Legenda o lásce, tu totiž nevysílají často. Pak mám moc rád Hrátky s čertem.

Snažím se si odpočinout, ale letos budu dopisovat scénář ke druhému dílu komedie Babovřesky. V létě jsme v okolí Netolic natáčeli bláznivou letní komedii, která se jmenuje Babovřesky aneb dopisů jedné drbny. Na svátek svatého Valentýna jde do kin. Producenti viděli film v první verzi a byli tak nadšení, že rovnou řekli, abych napsal pokračování. To začneme točit v jižních Čechách v červnu.

Filmy natáčíte většinou v jižních Čechách, ale v Písku jste ještě netočil…
Ale ano, v roce 1992. Jednalo se umělecký dokument pro Českou televizi Hudební Písek. Byla to nádherná práce, krásné počasí. Natáčeli jsme po Písku, na Americe, na Mehelníku, u řeky i na tvrzi v Kestřanech. Písek mám velice rád. Celé to moře lesů okolo.

Natáčení v roce 1992 má pro mě ještě i další osobní rozměr. Tehdy jsem se totiž seznámil s ředitelkou místní Základní umělecké školy Písek Jindřiškou Kudrlovou. Od té doby naše přátelství trvá. Jsme jako bratr se sestrou. Skláním se před prací, kterou dělá pro Písek, pro děti. Každý rok jezdím předávat ceny a je to velká radost vidět, že práce její i dalších lidí má takové ohlasy po celém světě, že žáci dokáží uspět a ocení je v konkurenci desetitisíců prací. To je opravdu zázrak.

Od posledního natáčení v Písku je to tedy dvacet let. Nepřijedete se štábem Babovřesk 2?
Přiznám se, že u jedné scény, ve které mladý farář přijede do města něco vyřizovat. Před budovou na něj čeká ta nejstarší bába na pionýru, mám poznamenaný Písek jako lokaci.