U zdi Buškova hamru umrzla opice Geko

Když začátkem 80. let minulého století natočil slavný režisér Otakar Vávra výpravný film Putování Jana Ámose, zbylo mu velké množství kostýmů, dekorací, rekvizit a filmových staveb, které bylo nutné znovu využít. 
I před rokem 1989 se muselo při filmové výrobě šetřit… 
A tak Vávra přetavil na filmové plátno další historickou látku M. V. Kratochvíla s názvem Komediant.

Příběh potulných divadelních umělců za doby třicetileté války natočil hlavně ve Vescích u Sobotky na Jičínsku či ve skanzenu 
v Kouřimi ve středních Čechách, ale kouskem také v jižních Čechách.

S divadelními umělci žije na tu dobu nezvyklé zvíře – opice. Ve filmu panuje nevlídná zima, mráz, opice se dostane ven a zmrzne. Scéna vznikla kolem vodního mlýna, takzvaného hamru. Filmovým exteriérem se stal známý Buškův hamr na Trhovosvinensku.

Vybavuje si to architekt snímku a dnes rektor Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Jindřich Goetz. „Moje vzpomínka se váže na to, že hned vedlejší dům patřil výtvarníkovi Miloslavu Hotovému, což byl můj spolužák z UMPRUM. S odstupem třiceti let už si místo úplně přesně neuvědomuji. Hamr, kde jsme natáčeli, byl ale v osmdesátých letech ve velmi špatném stavu," řekl.

Jindřich Goetz potvrdil, že pro film Komediant posloužily kostýmy a rekvizity z Putování Jana Ámose. „Tehdy se to dělalo běžně, aby se vše využilo. Uvedu příklad, že po natáčení velkofilmu Markéta Lazarová se ještě natočil obdobný snímek Údolí včel," 
řekl filmový architekt.

Hlavního hrdinu neboli divadelníka Vavřince, který je velkým propagátorem hry Romeo a Julie Williama Shakespeara, představuje herec Oldřich Kaiser. Ten, ač je jeho postava mladá, v závěru filmu tragicky umírá. Vnitřek této scény štáb Otakara Vávry natočil v ateliéru. „Koupili jsme od památkářů starou dřevěnku, kterou už nechránili. Venkovní prostor stodoly je natočený u Chlístov na Táborsku," vybavuje si Jindřich Goetz.

Chlístov leží v okrese Tábor a je součástí kopcovité obce Nadějkov. Filmaři sem situovali závěrečnou bojovou scénu, kdy jsou vesničané přepadeni žoldnéři. Sedláci se nezaleknou, vezmou cepy, sudlice, kosy, vidle a ubrání se. Jako patnáctiletý kluk se na natáčení této scény díval Stanislav Ctibor, který dnes žije ve Zbelítově u Milevska.

„Tu bitku sehráli filmoví kaskadéři. Z herců i po letech před sebou vidím Radoslava Brzobohatého. Kamera zabírá také zdejší stodolu, která už několik let nestojí, jsou tam už jenom taková torza," řekl Stanislav Ctibor.

S natáčením si vybavuje několik krátkých historek. Mezi diváky byla také jeho maminka, která jednu chvíli řekla: Není tamhleto Růžek? Myslela tím herce Martina Růžka. „Herec se otočil a jen tak řekl: Ano, je to Růžek. Vidíte, my jsme mluvili s takovou hvězdou," směje se Stanislav Ctibor.

Také si pamatuje na hlas režiséra Otakara Vávry, který diváky napomínal slovy: „Zase někdo kecá do záběru." Pamětníkovi utkvělo, že filmové rekvizity cepů měly dřevěná držadla a horní bicí část byla z molitanu. „Bylo to měkké, protože kaskadéři se mlátili cepy přes hlavy a přes záda. Šlo o to, aby se nikomu nic nestalo," míní Stanislav Ctibor.

Místu, kde bitka vznikla, místní lidé říkají Na drahách. Nejedná se o žádnou železnici, ale takzvaná obecní draha, jež sloužila k pasení dobytka. Zdejší cesta míří směrem k lesíku jako na Ounuz. Místo se moc nezměnilo, jen je po třiceti letech více zarostlé.

Část herců a štábu přespávala v hospodě U Jandů v Nadějkově. Pamatuje si to Jiří Seidl, který byl tehdy asi patnáctiletým klukem. „Po obci šla historka, že místní chlapi se v hospodě pohádali s panem Růžkem. Vyčítali mu, že nic kloudného v životě nedělal," řekl Jiří Seidl.
Hospoda U Jandů stojí v Nadějkově dodnes. Po roce 1989 se vrátila v restituci do soukromých rukou, pak ji však majitelé prodali obci.