Vpátek 25. června o jedné z přestávek poskytl Jiří Mádl Píseckému deníku následující rozhovor.

Jste bývalým hokejistou, co jste říkal tomu, že český národní tým získal v květnu na mistrovství světa v Německu zlatou medaili?

Myslím si, že to bylo zatím nejlepší hokejové mistrovství světa, co jsem měl možnost sledovat. Skvělý byl i šampionát ve Vídni v roce 1996, protože to také bylo z ničeho nic. Tehdy nikdo od našeho mužstva moc nečekal a ono vybojovalo zlatou medaili. Letos to byla podceňovaná parta hráčů, od které rovněž nikdo nečekal žádné zázraky.

Kdekdo říkal, že do Německa cestuje béčko nebo dokonce céčko našeho nároďáku. A najednou naši hráči předvedli na ledě vlastnosti, které náš tým nikdy neměl – bojovnost, nasazení, soudružnost, skvělý kolektivní výkon. Dříve jsme také předváděli pohledný hokej, protože jsme ho uměli, letos však měla hokejová kvalita týmu docela jiný charakter.

V Jihoafrické republice se koná světový šampionát ve fotbale. Co říkáte například vítězství Slovenska nad Itálií, která již po základní skupině cestovala zpět domů?

Mně je jasné, že se teď se Slováky nemůžeme bavit, protože po výhře nad Itálií hrozně narostou (smích). Ale já jim to přeju, postup Slovenska do osmifinále šampionátu je skvělý výsledek. Na druhou stranu mě vyřazení Itálie mrzí, protože jsem tomuto celku fandil. A vždycky jsem mu fandil.

Ale mužstva, kterým nejvíce držím palce, jsou právě Slováci a Korejci, protože můj největší kamarád je Jihokorejec. A těm se také daří, tak jsem spokojen. Jediné co mi vadí, jsou hlučné vuvuzely, kvůli nim se televizní zápasy dají sledovat, ale beze zvuku.

Co říkáte tomu, že favorizované týmy jako Francie a Itálie již odjely domů?

U Italů mě to mrzí, u Francouzů ne, protože jsem je nikdy neměl rád. V jejich případě jsem hrozně rád, že už skončili ve skupině. To mě na celém mistrovství nejvíce potěšilo (smích).

Tipnete si pořadí týmů na prvních třech místech po skončení mistrovství světa?

Hodně bude záležet na tom, jaký bude pavouk po skončení základních skupin. Myslím si, že by mohla zvítězit Argentina, druhá bude Brazílie a třetí Jižní Korea. Mám takové tušení, že na medailové pozici bude nějaké velké překvapení.

Mohl byste nám přiblížit vaši roli v natáčeném filmovém muzikálu V peřinách?

V muzikálu hraji tiskaře Karla, který pořád spí, a pak toho více nazpívá, než namluví. A tím svým neustálým spaním ubližuje lidem, aniž by si to uvědomoval. V Písku se mi točí dobře. Je léto, teplo, a to mám rád. Mám to blízko domů do Českých Budějovic, takže dojíždím autem.
Řidičák mám sice velice krátce, ale je to super, když mohu na natáčení jezdit konečně sám. Připadám si hrozně dospěle a moc si to užívám.

A kolik kilometrů už máte najeto?

Z hlavy to nevím přesně, ale za poslední měsíc docela dost. Minulý týden to bylo kolem tisícovky kilometrů.

Patříte k řidičům opatrnějším, nebo když je šance, tak šlápnete víc na plyn?

Na každé natáčení vyjíždím strašně brzy, abych všechno v pohodě stihnul. Takže patřím k těm řidičům opatrnějším. Ale pravda je, že už mě to jednou chytilo, a protože mám docela slušné auto, ne drahé, ale menší a docela rychlé, tak jsem se jednou na dálnici neudržel a začal jsem všechny přede mnou předjíždět.

Prozradíte, kolik vám ukazoval tachometr?

To ne! To by mě zavřeli nebo vzali řidičák (smích). Ale jak říkám, byla to výjimka. Udělal jsem to jen jednou, protože mě to hrozně lákalo. Já jinak jezdím opravdu strašně opatrně.

Zůstaňme ještě u sportu. Vzpomenete si například na svůj nejlepší atletický výkon z doby vaší docházky na základní školu?

To asi ne. Býval jsem docela dobrý běžec, ve sprintu i ve vytrvalosti, ale nikdy mě to nebavilo. Pamatuji si, že jsem vždycky špatně házel. To mi fakt nikdy nešlo. Jestli je atletika považována za královnu sportu, tak já si s ní zrovna moc nerozumím. Nikdy jsem nebyl ani na tenis, golf a podobné sporty, já jsem spíše na ty kolektivní, jako je hokej, fotbal, basketbal. Ty mě vždycky bavily.

A nemrzí vás, s odstupem času, že jste skončil se závodním hokejem?

Mrzí, a moc. Hokej je stále moje největší láska. Mám k němu velice blízko a vlastně ho i stále hraji. Hokej mi nechybí, protože se mu stále věnuji. Spíš mi chybí soutěživost, hrát ligu a prožívat všechno, co k tomu patří.

Jak se udržujete v kondici?

Aktivně. Fotbal hraji za tým Real Top Praha a hokej za HC Olymp Praha. A nejsou to jenom exhibice, ale i normální zápasy nebo turnaje.

Váš bratr Honza je fotbalový rozhodčí. Mluvíte někdy spolu o této jeho činnosti?

Při fotbale se ho ptám na různé věci, a protože on má přehled, tak mi vždycky řekne, co je dobře a co špatně. A jsem tím poučený. Často se na fotbal díváme spolu, mě to zajímá. Honza rozhoduje fotbalové zápasy od svých patnácti let a teď je mu pětadvacet, takže už píská deset let. A to je dost dlouhá doba.

Je na něm vidět, že už je to zkušený rozhodčí. Když ho pozoruji na hřišti, musím říct, že si vede výborně. Prakticky neudělá chybu a hlavně je stále v klidu. Na hřišti má přirozenou autoritu, a tak by to mělo být.

Má váš bratr výkonnostně na to, aby rozhodoval i vyšší soutěže, třeba někdy i první ligu?

Nevím, jestli zrovna tohle je primární, co chce dělat. On studuje sportovní management a až skončí, bude z něho bakalář. A vede si dobře. On je také hlavním organizátorem fotbalové exhibice, kterou děláme na Hluboké. Organizuje i Evropský týden sportu a relaxace žen. To je veliká akce na Hluboké a vlastně unikátní v Evropě.Myslím si, že půjde spíše tímto směrem. Řekl bych, že jako rozhodčí by to mohl dotáhnout hodně daleko, ale záleží jenom na něm, jestli to vůbec chce.

Je léto, čekají vás prázdniny nebo spíše pracovní povinnosti?

Já budu mít léto docela nabité. Do 18. července budu točit v Praze ještě nějaké scény muzikálu V peřinách, a pak už chci mít volno, protože mám za sebou hodně náročný rok. Nejprve pojedu do Itálie na jazykový kurz a poté do Rakouska, taktéž na jazykový kurz. Pak vyrazím znovu do Itálie, a to na dovolenou s bráchou a mými kamarády.

Jak se liší současný Jiří Mádl od Jiřího Mádla před sedmi roky, kdy natočil Snowborďáky?

Těžko říct, ale jak řekl Sokrates: Jsem vším tím, čím jsem prošel. Za mě mluví všechny filmy, ve kterých jsem hrál. A filmový muzikál V peřinách bude již mým dvanáctým celovečerním filmem. A to už je docela dost. K tomu je potřeba ještě přičíst televizní filmy. Takže mohu říci, že dnešní Jiří Mádl je trochu unavenější, ale mnohem zkušenější. A co je hlavní, tato práce mě moc baví.

Dostal jste nějaké nabídky k natočení reklamy?

Nabídek bylo dost, ale říkám otevřeně, že by to musela být nabídka za dost peněz. Reklama se nedělá pro radost. Mám nějaké aktivity, spolupracuji s různými jazykovými kurzy, se kterými už asi pět let jezdím po světě.

Kde jste všude byl?

Byl jsem v New Yorku, v Londýně, na Sicílii, v Benátkách, v Berlíně, zanedlouho pojedu do Vídně a Salerna. Pořád jsem někde.

Prý se chystáte na delší pobyt do New Yorku?

Ano. Příští rok v lednu odjedu na rok studovat do New Yorku. A už se na to moc těším.

A co do té doby ještě stihnete po pracovní stránce?

Řeším nabídku hrát v jednom filmu, a stále nevím, jestli se mi do toho vůbec chce. Pak ještě točím seriál Znamení koně, který jsme nedávno dokončili a připravuje se jeho další série. A do toho ještě Stahovák, což je moje velká radost. V něm se dost vyblbnu. Někdo chodí na pivo do hospody, já chodí s Vojtou Kotkem točit Stahovák.

Vojta Kotek studuje filmovou školu v Písku. Viděli jste se tady?

Ne. Vojta studium v Písku přerušil, ale bude v něm za čas opět pokračovat.

Čím byste pozval diváky na filmový muzikál V peřinách, který má přijít do kin příští rok v březnu?

Já bych se nechtěl opakovat, za vše mluví výborné herecké obsazení. Ale také fakt, kdo skládá hudbu, což je René Rypar ze skupiny Support Lesbiens. A režisérem tohoto filmu je F. A. Brabec, což rovněž hovoří samo za sebe. Co nejvíce čiší z tohoto filmu, je radost a pohyb. Tak se necháme překvapit, jak to dopadne. Věřím, že film se bude divákům, a nejen těm v Písku, moc líbit.