„Třeboňská pláž Ostende má tak silný magnetismus, že ji členové kapely Nezmaři zařadili do turné oslavujícího 35 let společného hraní. A aby letní slavnost pojali opravdu ve velkém stylu, pozvali si Rozhlasový swingový orchestr Václava Hlaváče. Tak se zrodil koncert Nezmarné léto. (…) „Bude to dosud největší koncert v historii Ostende.“ Tolik citát z tiskoviny Ostende Times.
Nápad padl loni v září, když Pavel Barnáš, ředitel festivalu Okolo Třeboně, a Pavel Jim Drengubák, kontrabasista Nezmarů, seděli na Ostende v dřevěné hospůdce z roku 1928, očarovaně pozorovali zapadající slunce zrcadlící se ve vodách rybníka Svět i plavce v dobových pruhovaných plavkách. Jeden z nich pak pronesl: „To by chtělo swingový orchestr.“ Volba budějovického orchestru Václava Hlaváče byla údajně jednoznačná, během dalších měsíců vznikly aranže pro folkové kvarteto a swingový orchestr, zkoušky prý stačily dvě – a Nezmarné léto mohlo vypuknout.
V sobotu 17. srpna kolem sedmé hodiny spustila předkapela jménem Pánská šatna. „Nejde o hudbu, ale o posílení obecného povědomí o potřebách moderních mužů,“ seznámili nás s hudebně-textovou filozofií svých veselých písní. Další část večera náležela Nezmarům, kteří mezi staré pecky (Kladivo, Ráno bylo stejný, Růže, Musíš jít dál) schovali tři čtyři novinky z připravované řadové desky. Po osmé hodině byl oslaven západ slunce hymnou akce Den D na Ostende a následoval blok Rozhlasového swingového orchestru Václava Hlaváče: nejpreferovanější byly skladby Glenna Millera, ale kupříkladu kousků z repertoáru Franka Sinatry zaznělo také dost.
A hodinka od devíti do desíti patřila tomu, na co byli všichni zvědavi nejvíc: spolupráci Nezmarů a swingového orchestru. Ve swingových úpravách zazněly nezmaří písničky Neuhádneš, Zvláštní rána, Fénix, Jedu sám, Hvězdy nad tebou, To bude asi tím, Září (přesněji řečeno, poslední dvě z pera bratří Ryvolů), ale i Černá Jessie, Dlouhá bílá noc (Frank Sinatra, u nás Judita Čeřovská) nebo dokonce Co na tom je tak zlého z muzikálu Jesus Christ Superstar. Po jednom přídavku – a nutno říci, že odchodu větší části diváků – se Pánská šatna ujala ještě role „pokapely“ a hrála další hodinku.
Něco se podařilo hodně, něco méně. Mimořádně byl využit zdejší genius loci a akce přitáhla asi maximální počet diváků, který areál unesl. Chybičky začaly třeba tím, když se halasně chystanou oslavu západu slunce podařilo provést až chvíli poté, co už slunce zapadlo. Sólisté orchestru střídali příjemný projev se slabšími momenty (altistka Petra Chlebníčková zpívala poměrně nepříjemně tehdy, když se vydala do výšek – Chattanooga Choo Choo). I samotný orchestr občas nadchl (trumpetista se několikrát dočkal za své sólo ovací), občas museli diváci poslouchat nepříjemně rozladěné souzvuky všech dechů. Souhra Nezmarů a orchestru fungovala dobře, nicméně na rozdíl od souběžně probíhající spolupráce Nezmarů se symfonickými orchestry, kde aranže nabízejí leccos překvapivého, se zde prostě vzala swingovější část nezmarského repertoáru a vrátila se tam, odkud přišla (čest výjimkám – Zvláštní rána). Kvalita zvuku byla na hraně, zejména v pěvecky tišších partiích.
Na koncertě se natáčel záznam, chystá se DVD. Jsem zvědav na výsledek, protože při hodnocení kvality „konzervy“ neplatí žádné výmluvy. Na živém koncertě je však důležitější atmosféra než součet chybiček. Setkání na břehu rybníka Svět mělo nosný nápad a skvělou náladu. Zakladatelé pláže Ostende by byli předvedenou hudbou jistě potěšeni, stejně jako jsme byli my, kteří jsme byli při tom.
Hodnocení Deníku: 70%
TOMÁŠ HRUBÝ
Autor je hudební publicista