VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Největší inspirací je jednoznačně rodina

Písek - Akademický malíř Dalibor Říhánek: Strýcova slova v mých devíti letech - musíš sám, nikdo to za tebe neudělá, mě nakopla tak, že jsem chtěl být lepší než on.

3.8.2010
SDÍLEJ:

Akademický malíř Dalibor ŘíhánekFoto: Archiv Deníku

Jak napovídá název rubriky – Štafeta – ti, kteří se v ní objeví, si otázky předávají jako štafetový kolík. Dnes na otázky veterinárního lékaře Pavla Sedláčka odpovídá akademický malíř Dalibor Říhánek .

Jsi rodákem z Plzně, ale často o sobě říkáš, že jsi Písečák. Kdy došlo k prvnímu setkání s městem na Otavě, čím tě město okouzlilo?
Moji předci bydlí v Písku přes 200 let. Prarodiče měli domek v Bořivojovce. Děda z otcovy strany býval učitelem na hospodářské škole, dnes zemědělské, a učil s otcem malíře Dragouna. Můj otec po vyučení řemesla, jako jediný ze šesti dětí odešel na zkušenou do Mariboru a po návratu zakotvil v Plzni, kde si našel nevěstu. Z matčiny strany byl strýc, profesorem na pražské AVU - Jakub Obrovský.
Jako malý jsem se dostával do Písku s rodiči a vzpomínám, že při cestě autem z Plzně, byla pravidelná zdravotní pauza v lesíku u Nové Hospody a sbírali se houby. První samostatné a delší prázdniny bez rodičů byly v devíti letech u strýců a tety v Burketce. Město samo - nádhera, všude se dostaneš pěšky, po několika stech metrech jsi v lesích a u vody. Však víš, ani prázdninová letmá setkání s píseckými děvčaty nebyla marná a klasická plovárna - úžasná věc.

Dnes žiješ na krásném místě v Písku na Zátavském nábřeží pár metrů od řeky Otavy, proč právě toto místo?
S rodinou žijeme v Burketovce, tady je hlavní stan, zázemí a ateliér, dole u řeky je pouhá zahrada. Místo jsem nevybíral, ale vlastně vykoupil od předků. Proto jsem velice rád, že jsem nejen vytrval, ale měl štěstí na svojí paní, která je velmi, velmi pracovitá a šli jsme do toho. Chuť zachovat rodové stříbro, nechat se ovlivnit géniem loci, místem, kde šly dějiny města, je pro výtvarníka velmi zavazující a inspirující.
I bez velkých finančních prostředků, lze vykonat se zápalem veliké dílo. Naše vize byla velkolepá, návrh na dům, který měl být později naší galerií, navrhoval písecký architekt Marek Teska.

Pokud vím, k malování tě přivedl strýc Vojtěch, který tak patrně ovlivnil tvůj další život. Jak s odstupem času vzpomínáš na svého prvního učitele?
Ne , ne, první moje začátky - hlavonožce ze tří čtyř let jsme našli na spodní straně šuplat kuchyňského stolu ještě z Plzně. V první třídě, tedy v šesti, jsem věděl, že chci být malířem. Od toho okamžiku jsem šel docela tvrdě za tímto cílem. Strýc mi ani tolik neovlivnil, spíše setkání s akademickým malířem Dragounem, ke kterému jsem mohl o prázdninách docházet a věřte, že jsem byl velmi nasákavou houbou, která docházela denně, i když jsem někdy místo kreslení, vyfasoval malého Romana na hlídání. Vzpomínám, že jsem se do Plzně z prázdnin vracel s 200 kresbami. Pochopitelně největší část tvořily krajiny a se strýcem Vojtěchem jsme jezdili kreslit i malovat mizející krajinu kolem Zvíkova a Orlíku. Tady jsem si asi uvědomil, že nechci zůstat u krajinek, ale chci být figuralista. Strýcova slova v mých devíti letech - 'musíš sám, nikdo to za tebe neudělá,' mě nakopla tak, že jsem chtěl být lepší než on.

Studoval jsi Střední keramickou školu v Bechyvíce orientuješ na malířství. Kdo a co tě v počátcích ovlivnilo a inspirovalo?
ni, ale později se Ani vstup do Bechyně nebyl bez problémů, buržoazní původ v inkriminované době znamenal tolik, že mi na prvních talentovkách z osmé třídy nepřijali, až za rok z deváté.
Řemeslo - keramika bylo úžasné, chytilo mě to, dynastie profesorů Dobiášů po několik desítek let kralující na průmyslové škole, mně dala základ a již jako študák jsem jim chodil pomáhat na realizaci jejich monumentálních děl do architektury.
Zde mě odchytil i dr. Stašek - matematik, spravující i školní knihovnu, který mi umožnil nahlédnout do starých Volných směrů, kde jsem mohl nastudovat celou generaci kol stavby Národního divadla, zasvětil mě do malby Tvrdošíjných, nabídl reprodukce Karla Černého, Špály, Kremličky, Emila Filly, Zrzavého. V každém případě toho bylo víc než žádala maturita. Tyto vědomosti jsem později zúročil na AVU, kde talentovky na rozdíl od střední školy byly bez opakování - napoprvé. Nejdůležitějším člověkem však byl profesor Fr. Jiroudek na AVU, Arnošt Paderlík, dr. Jiří Kotlík - na dějiny umění, bývalý ředitel NG a dr. Mašín.
Odtud jsem byl přímo katapultován do víru tvrdého výtvarnického života. Naučili mě, že je třeba tvořit každý den, učit se i v šedesáti, žít kumštem, vidět svět a být velmi citlivým k okolí. Prostě vidět. Přemýšlet, nepodléhat za každou cenu módním trendům a jít za svou pravdou. Nikdy nechtěli, aby člověk zůstal jen u toho co se naučil ve školním atelieru. Nabádali k odvaze, poctivosti a k navazování na českou uměleckou školu a tradici. Velmi si jich za to vážím a není den, abych si na někoho z nich nevzpomněl. Při malování mi pomáhají i dnes.

Byl jsi na ročním studijním pobytu v Itálii. Kromě toho, že jsi poznával zblízka díla velikánů historie výtvarného umění, byla určitě příležitost setkat se i se současnými umělci. Kteří to byli?
Dlouhodobý pobyt byl velkým lidským i kulturním šokem. Při minimálním stipendiu jsem měl obrovské štěstí na lidi a když zjistili, že nejsem ze socialistické země žádným barbarem, zlodějem a že tam nechci zůstat, abych jim bral obživu, byli neskutečně vřelí, vstřícní, pohodoví volní, svobodní a volnomyšlenkářští. Kromě profesora, u kterého jsem stipendium čerpal - Emilio Greco, jsem poznal vynikajícího malíře Renáta Guttussa, Giacoma Manzúa a grafika Vespignnaniho. Azyl mě poskytl grafik a žák římské akademie Sandro Cassolla, který měl matku Holanďanku, hudebnici na staré dechové nástroje. Procestoval jsem s nimi Bracciano, Orvieto, Viterbo, Gaetu u Neapole.

Máš stejně jako já rád koně a rád je maluješ. Kde jsou začátky tvého vztahu k těmto ušlechtilým zvířatům?
Otec jezdíval jako mladík v píseckém vojenském hřebčinci, pokračoval i v Plzni, já byl hoch, v té době jsem ještě hrával na housle a chodil do lidušky. Uvědomil jsem si, že „ruce máš jen dvě, chraň si je!“ a tak jsem ježdění nechal. Na akademii jsem chodil kreslit do Tróje i na Pohořelec do jízdáren, kde Myslbek dělal studie hřebce Arda pro Sv. Václava na Václavák a který pochází z Písku, proto stojí i jeho studie v bronzovém provedení v píseckém hřebčinci .
Měl jsem také možnost malovat koně pro pražskou dostihovou stáj v Chuchli, například pověstného Koroka, vítěze pardubické Velké ceny. Mezi partou koňáků jsem získal mnoho přátel a dokonce mi ke čtyřicátým narozeninám vydali vlastní katalog a uspořádali vzpomínkový večer v Praze u Zlatého melounu v Melantrichově ulici. Myslím, že po ženách je to nejkrásnější zvíře, co znám. Inteligence, elegance a vědomí vlastní krve, teď myslím na arabské a kladrubské koně, na Isabely ze stáje Kinského, Hanoverské – vraníky.

Co tě v poslední době nejvíc inspiruje? Můžeme se v dohledné době těšit na tvoji výstavu v Písku nebo nejbližším okolí?
Velkým inspiračním zdrojem jednoznačně rodina. Měl jsem velké štěstí, ale také to nebylo hned. Když jsem se vyjezdil, vystudoval a nabral zkušenosti, došlo i na založení rodiny a usazení. Jsem zrozen v Rybách, a tak mám velmi blízko k létání a vzdušným zámkům, meditaci a propojení. Moje žena, Býk, zemní znamení, mě přidržuje a usměrňuje, abych už někde nevisel, k čemu mám někdy velmi blízko. Inspirace, život sám, ranní vstávání, zamlžená věž Václavského kostelíka, vtipy vnučky Elišky a´la Jára Cimrman. Naslouchání hudbě, koncerty ve Sv. Trojici, vyvolané pocity přenést do barev, kompozice, obrazu či grafiky. Radost ze samotné malby, z ovládané a zvládnuté techniky či námětu. Radost ze setkání s rodinou, nyní i čtyřměsíčním pražským vnukem Alexandrem a v neposlední řadě i inteligentními donátory a galeristy, soukromými kupci, milými sousedy.

Měl jsem velmi krásnou výstavu v soukromé galerii Mistrál v Písku u Josefa Lida, byl to skvostný výstavní prostor, nyní mám věci na Vltavotýnských dvorcích, v Aukční galerii Vltavín v Praze a v Aukční síni Procházka v Českých Budějovicích. Na příští rok chystám výstavu na Hlubokou a v Písku v Prácheňském muzeu na prosinec, kde budou k vidění obrazy strýce Vojtěcha - písecké motivy, gobelíny mé paní a moje grafika s obrazy. Bude to výstava k životnímu jubileu a hommages strýci i ženě Míle.

Do výtvarné tvorby se pustila také manželka Miloslava. Spolupracujete spolu?
S manželkou jsme se poznali, ještě nám nebylo dvacet. Spolupráce a větší sbližování bylo opět přes práci. Začátky byly dost drsné, tkaní - párání, tkaní a opět párání, ještě jednou a lépe. Byl jsem hodně přísný. Díky její přirozené inteligenci, citu pro materiál a v neposlední řadě i tvůrčí posedlost a neskutečná pracovitost Míly (kuchyně, zahrada, dům a moje maličkost, ještě u toho bývala starost a péče o tchýni i vlastní matku) klobouk dolů, co vše musela zvládnout.

Tvůrčí konzultace i v opačném gardu, jsou na denním pořádku, ale i to je třeba. Rozhodně je těžší „zoči-voči“- hájit svůj názor, než se plácat velkoryse po ramennou a domnívat se, že je člověk king. I s těmito názory se setkáváme velice často. V poslední době dělba práce zůstává, společné napínání osnovy, mě zůstává návrh a jeho nazvětšování, Míle, vlastní vyseděná mnohaměsíční práce u rámu. Barevnost mnou jen schematicky naznačená, je v jejích rukou, mozku a náladě prováděna k reálu. Prostě jako Arachné v 21. století.

S vnučkou Eliškou tvoříte takřka nerozlučnou dvojici? Myslíš si, že půjde ve stopách dědy a babičky?
Ano, máš pravdu je to takový náš apendix, ale v dobrém slova smyslu. Vyrůstá s námi od kolébky. Od školky vedeme hovory H. Od mravenců po Mozarta, od názvů kytek, rostlin, zvířat, stromů po Picassa. Snažili jsme se a stále to trvá, aby dostala do krve vysoký etický a estetický základ. Umění asi provozovat nebude, ale estetické vytříbené cítění rozhodně má. Dostala základ, od malování, hudby, sportu, záleží již jen na ní - jak říkal strýc Vojtěch - musíš sám. Nemám rád, když rodiče nutí děti dělat stejnou profesi a děti, kterých se to týká jsou nešťastné, vlastně celý život. Přitom z nich mohli být vynikající politici, sportovci ale i šťastní a práci milující popeláři, zahradníci. Přál bych si, ať bude v životě dělat cokoliv, aby zůstala slušným člověkem. Vážila si sama sebe, a nespadla do povrchního žití života. Jsme šťastni, že ji máme, patří mezi další slunce v duši. Myslím, že v životě, až přijde ten správný čas, bude sama od sebe navštěvovat výstavy, koncerty. Vidí, že vzdělání nekončí diplomem, ale je to celoživotní snažení a doplňování, rozhodně by jí to chybělo. Co víme ?

 Akademický malíř Dalibor Říhánek se narodil v roce 1946 v Plzni. Žije a tvoří v Písku. Je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Františka Jiroudka (1971). V roce 1983 získal státní stipendium na Academia di belle Arti v Římě v ateliéru prof. Emilio Greco. V profesionální výtvarné činnosti se věnuje keramice, plastice, malbě, kresbě, grafice, textilu, skleněným a kamenným mozaikám a vitrážím. Spolupracuje s architekty při vytváření komorní a monumentální tvorby pro banky, pojišťovny, nemocncie, hotely, ale i soukromé zájemce a sběratele.
Zdroj: Galerie Knížecí dvůr Hluboká nad Vltavou
3.8.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Workoutové hřiště v Heřmani.
8

Workoutové hřiště využívají děti i dospělí

ilustrační foto

Velká voda zastavila provoz mnoha firem

Lesníci varují před vstupem do lesů

Českokrumlovsko - Velké škody napáchal nárazový vítr z páteční bouřky v lesích. Není radno do nich nyní chodit. Poškozeny jsou i lesy města Český Krumlov.

Zájemci se mohou vydat po stopách spisovatelů

Písek – Městská knihovna připravila na středu 23. srpna od 17 hodin další vycházku po stopách známých spisovatelů a básníků.

Polomy na Šumavě zastaví turisty

Šumava - O zákaz vstupu do lesů chce požádat Národní park Šumava dotčené obce s rozšířenou působností. V pondělí to Deníku potvrdil Jan Dvořák, tiskový mluvčí Národního parku Šumava.

Dobrovolný hasič při zásahu zkolaboval

Deštná - Dobrovolní hasiči z Deštné na Jindřichohradecku se od písknutí prvního poplachu kvůli bouřce nezastavili až do sobotního odpoledne.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení