VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kapela, hrající stromům, se vrátila z USA s nadějí

Tábor - Táborsko-pražská formace Please The Trees po Lví modlitbě pokřtí ve čtvrtek druhou desku – Inlakesh.

27.4.2010
SDÍLEJ:

Pražsko-táborská kapela Pleas The Trees, která se vrátila z amerického festivalu South by southwest v Austinu, pokřtí 29. dubna v pražské Malostranské Besedě své nové album Inlakesh.Foto: DENÍK/Archiv kapely

Když novinář s kapelou snídá, může to být fajn. Členové táborsko-pražské formace Please The Trees, která v současnosti drtí českou klubovou scénu, jako černí havrani posedávají kolem stolu. Horké párky a káva tlumí únavu po nočním návratu z koncertu v Olomouci. Z čtveřice muzikantů tiše sálá spokojená energie – vždyť se nedávno vrátili z prestižního amerického festivalu South by Southwest v texaském Austinu a ve čtvrtek 29. dubna v Praze křtí druhé řadové album s názvem Inlakesh. Za moře se kapela plánuje vrátit, a to nejen na koncerty, ale i do nahrávacího studia.

Please The Trees, kteří vznikli na půdorysu jiné táborské originální skupiny Some Other Place, patří k hudebním projektům, kterým je česká kotlina v dobrém slova smyslu malá. S kytaristou, zpěvákem a lídrem Václavem Havelkou (VH), kytaristou Zdeňkem Zokem Kadlecem (ZK), basákem Mírou Syrným (MS) a bubeníkem Davidem Koukalem (DK) vznikl hodinový rozhovor ve vile uprostřed secesní zástavby prvorepublikového Tábora.

Kdo vymyslel, nebo jak vznikl název Please The Trees?

VH: Potkali jsme se na festivalu Babí léto v Praze – já se svým sólovým projektem selFbrush bez kapely a Zdeněk se svou kapelou Some Other Place bez zpěváka. Zírali jsme vzájemně na svá vystoupení a hned nám bylo jasné, že mezi námi vzniklo nějaké pouto. Ještě ke všemu si Zdeněk ten den zapoměl řemen na kytaru, který jsem mu půjčil. Vzápětí jsem začal dojíždět z Prahy do Tábora na zkoušky a pomalu pronikat do prostředí, které je mi blízké, strašně mě osvěžuje a pro muziku je velmi inspirativní. Nově vzniklá kapela byla velmi specifická, takže jsme vtipkovali, že nemáme žádné posluchače, že hrajeme pro potěšení stromů, prostě pro stromy. Mě to oslovilo a přišel jsem s názvem Please The Trees.

Takže platí, že Please The Trees vzniklo spojením jedné němé kapely a jednoho solitéra, který hledal dobře znějící, energickou kapelu?

VH: No, energickou. (smích) Spíš zajímavou … Sólový projekt si držím dál. Písničky přícházejí a občas se hodí do kapely, občas ne. V průběhu pěti let jsme z původního spojení zůstali v Please The Trees jen dva, já a kytarista Zdeněk.

ZK: To, že přišel Václav do mé kapely Some Other Place, bylo snem řady fanoušků, kterým se takové spojení líbilo. Z devadesáti procent nám říkali: potřebujete nějakého zpěváka, nebo zpěvačku. Léta jsem o tom přemýšlel. Věděl sem, že nebudu zpívat já, ale že já budu ten, který toho zpěváka najde. Osud se naplnil a my dva jsme se potkali.

No počkejte, jaká byla vlastně role Václava v Some Other Place, která byla čistě instrumentální, melancholická až psychedelická?

VH: Začal jsem zpívat na jejich věci. A jak se prohluboval náš vztah, pochopili jsme, že musíme oddělit instrumentální Some Other Place od nového seskupení, pro něž jsme vymýšleli jméno.

Infobox: Hudební projekt Please The Trees vznikl v roce 2006 z táborských kytarových psychedeliků Some Other Place a pražského originálního písničkáře Václava Havelky (selFbrush).

ZK: Úplně první koncert s Václavem byl spontánní – v Praze u Staroměstského náměstí v klubu Alternatif, který vedl můj bývalý kolega z projektu The Three Radek Šenkýř. Tam Václav přišel na náš koncert. Ještě jsme se jen poznávali. Tam jsme ho poprvé pozvali, aby si s námi zazpíval. Skoro nikdo na ten koncert nepřišel, byl prostor něco vyzkoušet. Tam jsme poprvé spojili jeho hlas a naši hudbu.

Já myslel, že prvním společným koncertem bylo vystoupení v Praze na Strahově před chicagskými Diagonah někdy v roce 2006?

VH: To už byl druhý koncert. V tom klubu u Staromáku nebylo nic domluvené. Na Strahově už jsme měli dohodnuto, že zkusím udělat nějaké texty na hudbu Some Other Place, že si s nimi zazpívám, což mnohé fanoušky překvapilo.

ZK: My jsme slyšeli, že je to skvělé, ale fanoušci Some Other Place byli zvyklí na něco jiného, i když, jak jsem říkal, nám zpěváka přáli. Někde tam vznikla ta zdravá kontroverze, která nás provází dodnes.

Bylo ve vás více přesvědčení, že to půjde, nebo více pochybností, že se nové elementy se nepřijmou, že to může skřípat?

VK: Odjakživa jsem byl fanoušek Some Other Place. Pro mě to byla naprosto výjimečná kapela na české scéně, stejně jako byly třeba Esgmeq nebo jsou Lvmen. Mrzelo mě, že se neprosadili víc, ale to je pro českou scénu typické. Tady něco zajímavého nikoho nezajímá. Jsem rád, že naše spontánní a euforické spojení vydrželo, ačkoli po několika zkouškách na začátku hned odešel klávesák. Zmizel jakoby někam do astrálu. Tápal jsem proč? A takhle to bylo postupně s dalšími dvěma členy kapely. Zřejmě to na ně bylo moc. Už nezačalo jít jen o rekreační rozjímání, ale tvrdou práci. Skládat, zkoušet, hrát koncerty. Mrzelo mě to, protože jsem měl pocit, že něco ničím, ale pak jsme pochopili, že se lidé přirozeně obměňují, a že zůstávají jen ti, kteří jsou na stejné vlně.

Hovořím-li o elementech, myslím také na sílu osobností. Jak jste se vy dva, Václave a Zdeňku, srovnali s tím, kdo bude frontmanem?

ZK: Opět to vyplynulo naprosto přirozeně a logicky. Tváří kapel je většinou zpěvák a tak je to i u nás. Václav je centrálním mozkem naší kapely. Je také důležité, že žije v Praze. Je pro nás nesmírnou výhodou, že obsáhne všechny produkční věci, my se staráme o zázemí. Já se z toho neustále vnitřně raduji, i když působím zamyšleně.

VH: Když jsme se setkali a poprvé zahráli společně na naše oblíbené prázdné struny, proběhlo něco zvláštního. Bylo to tam, od té doby je a neustále se snažíme tento dar rozvíjet.

Když dobereme personální otázky kapely, basák a bubeník jsou „služebně“ nejmladší, že?

VH: Natočili jsme první desku Lion Prayer. Vydali jsme ji a odešel bubeník Jarda Klípa. Na křtu desky už bubnoval David. Později odešel také klávesák Dan Černý.

Určitě bylo důležité změny ustát?

VH: Samozřejmě, spousta kapel to myslím nezvládá. My ale byli přesvědčeni, že to překonáme, že je to přirozený vývoj. Hudba je velmi intimní věc, kterou buď cítíš, a chceš dělat v určité partě, a nebo ne. Jde také o lidské souznění.

ZK: Se starostmi jsem se svěřoval mimo jiné svému tchánovi Jindrovi Charouzkovi – koho sehnat nového, aby zapadl. Diskutoval jsme o tom s blízkými lidmi. Intenzivně jsme to v kapele řešili, protože není vůbec jednoduché najít toho správného člověka, nehledě třeba i na fakt, že je pro nás důležité držet si zázemí v Táboře. Zatím není možné, aby více lidí než jeden například dojížděl na zkoušky do Tábora z Prahy.

Zdeňku, prý jsi těžce nesl odchod basáka, tvého dlouholetého kamaráda Karla Sychry?

ZK: Byl to pro mě šok. Když to Karel oznámil, vypil jsem půl litru tvrdého alkoholu. Spláchnul jsem to.

VK: Problém byl, že odešel v průběhu nahrávání druhé desky Inlakesh. U bubeníka to bylo něco jiného. Nahráli jsme Lion Prayer a on odešel. Tady jsme měli něco rozdělaného, museli jsme všechno posouvat. Přemýšleli jsme dokonce, že Zdeněk bude hrát na basu, nebo že se na ni budeme střídat.

Jestliže platí, že jste hudební analfabeti, jak se označujete, tak s příchodem Míry máte konečně mezi sebou nějakého muzikanta s hudebním vzděláním.

VH: Přesně tak. Zvedli jsme telefon a zavolali mu. Jsme samouci. Vyjadřuje to náš duchovní přístup – hrajeme po svém. S tím ale, jak přišel Míra, tak s jeho zručností kapela ožila. Alespoň jeden člověk ví, co dělá (smích).

Vím, že muzikanti nesnášejí škatulkování a novinářské hry na žánry. U vaší hudby se ale používá přívlastek ambientní, využívající šumy, ruchy a hluky z prostředí. To bych řekl, že je až filmový přístup á la Jean-Luc Godard.

VH: My k tomu tíhneme, je to tak. Vypovídala o tom už muzika Some Other Place. Nesnažíme se exhibovat. Hrajeme každou písničku účelově, to znamená čím míň, tím líp. A co se filmu týká, čekáme na nějakou příležitost, protože potenciál tady je. Hráli jsme pro jeden němý film v New Yorku, bylo to naživo, taková improvizace. Film je jedna z věcí, kterou bychom si do budoucna rádi vyzkoušeli: buď použít naše skladby, nebo psát rovnou pro film.

Jedna písnička vaší „matky“, tedy Some Other Place, zní ve filmu Silný kafe, ne?

ZK: Přesně tak. Zajímavé je, jak se naplnil osud té skladby, která se jmenuje Bod G, myšleno bod G na ženě. Je to love song. Písnička zní, když se do sebe dva lidi zamilujou. Chlapík trhá listy knížky v knihovně, holka se do něj v ten moment zamiluje, už si svléká tričko. Střih, nic tam není vidět, nebo trochu (smích kapely), už si nevzpomínám. Naše hudba proznívá do dalšího obrazu.

První singl jste vydali v nákladu jen 50 kusů, první desku v nákladu 500 kusů, nová deska bude mít 400 kusů. Není to póza?

VH: Není. Zatím si všechno děláme sami – od napsání písniček, nahrání desky, management, promotion, vydání desky. Vytváříme si tak osobité pouto s posluchači. Vše je postaveno na osobních vztazích. Musíme do sebe nejprve investovat. Tak byl postaven i náš výlet do Ameriky. Naší hlavní motivací je prorazit na regulérní světovou scénu. Chceme naši muziku dávat do kontextu s věcmi, které nás inspirují, které máme rádi, protože buď je to dobré, a prosadí se to, nebo ne. To nikdo neví. Co se týče Čech, vše si umíme zařídit sami. Obecně jsme zatím nenašli rovnocenného partnera, který by nás posunul dál. Možná jsme moc nároční, nevím, uvidíme. Myslím si, že je to důležité. Co mě, nechci říkat, trápí, je to, jak je česká hudební scéna vykořeněná. Lidem stačí strašně málo a to je, myslím si, špatně. Nemáme tu pocit konfrontace. Částečně si to vytváříme sami, ale více to vychází z toho, kde ty inspirace jsou a ony jsou daleko za oceánem, tak jsme za nimi vyrazili. Moc nerozumím tomu, proč kapely z Čech více nejezdí po světě, proč jim venku nevycházejí desky, ale ono, když se člověk rozhlédne ve vší úctě kolem sebe, není se čemu divit.

České tržní prostředí je omezené a lidí, kteří poslouchají tento typ hudby, je také málo. Tím je to dané, ne?

VH: Všechno si financujeme sami a peníze vždycky na začátku chybějí, takže nemáme na to udělat rovnou tisíc kusů CD. Náklad první desky byl 500 kusů, kterými jsme vydělali na dalších tisíc kusů. Ty už jsou prodané a tak jsme si to nastavili s novou deskou znovu. S tím ale, že velmi pravděpodobně vyjde v zahraničí a to by pro nás byl právě ten krok dopředu.

Kdo vám nejvíce pomáhá s natáčením desek?

VH: Jsme obklopeni skupinou několika lidí, kteří nám velmi pomáhají a jsme za pomoc nesmírně vděčni. V rámci výtvarného vyznění obalu desek, fotek a videoklipů spolupracujeme s lidmi, kteří jsou nám blízcí a jejich tvorba se nám líbí, jako jim se líbí naše hudba. Na první desce měl velký podíl Michal Amák Šťastný, který svého času hrál na basu v Sunshine, kterého to zajímalo. Chtěl nám pomoct, nahrát to, zprodukovat. Jeho podíl se na desce odrazil rovnoměrně s naší invencí. Druhou desku jsme dělali také s ním na základě stejných vztahů. Už jsme ale měli jasnější představu o zvuku, který ovlivnil také příchod basáka Míry. Druhá deska už je blíž našemu vkusu.

Na první desce zpívá ve sboru herečka Aňa Geislerová…

VH: Aňa je moje kamarádka a dlouholetá kamarádka mé ženy Lenky. Potom mi došlo, že někdo na to může reagovat tak, že je to z naší strany kalkul. Tak to samozřejmě není.

Druhá deska se natáčela dva týdny v Táboře?

VH: Ano, v Táboře u Zdeňka ve zkušebně.

V deníkové reportáži v časopisu Instinkt, kde je popsáno vaše turné po USA, se píše, že v den odjezdu jsi, Václave, v New Yorku jel na druhou stranu Brooklynu pro master desky…?

VH: Amák se odstěhoval do Londýna, museli jsme za ním jet kvůli mixu. Mezitím jsme si vyhlédli jednoho chlapíka v New Yorku, který desku zmasteroval. Původně jsme si mysleli, že novou desku povezeme už na turné po Státech, ale vše se protahovalo, nestihli jsme to. V den odjezdu z USA jsem si jel pro hotový master, jehož autorem je Paul Gold, který má zvučné jméno na světové scéně. Dělá spoustu kapel, které poslouchám.

Jak se první a druhá deska liší, jaké mají prameny a inspirace. Nezrodila se první deska císařským řezem, druhá už přirozenou cestou?

VH: Byly to dva císařské řezy normální cestou. (smích)

DK: Jsou hodně jiné. První deska, na níž jsem se nepodílel, mi přijde zasněnější, má romantičtější polohu. Druhá deska je mnohem syrovější, vychází více z nás. Jsou v ní cítit změny a stavy, které jsme prodělali. Přijde mi upřímnější.

ZK: Něco mohlo být rychlejší, něco pomalejší. Stejně jako v životě. Díky Michalovi, který má spoustu dobrého vybavení, se podařilo dosáhnout zvuku, který jsme si přáli. On to sem všechno přiveze, my tady uklidíme, zapojíme to. Jednou chceme dostat k dispozici velké studio, kde bychom mohli nahrávat všichni dohromady v jedné místnosti. To by byla jiná dimenze nahrávání.

VH: To je vytýčený cíl do budoucna. Do budoucna chceme zachytit autenticky, co je mezi námi čtyřmi. Bylo by jednou hodně fajn nahrávat naživo včetně zpěvu do pásu.

Při poslechu vaší první desky se mně osobně chce nad sebou brečet, nad tíhou života, ale zároveň mi dává sílu, abych se osvobodil, a dokázal, že někam patřím. Ta deska je potvrzením výroku, že umění pěstujeme, abychom překonali bolest.

VH: To je krásný kompliment, díky! I když naše hudba může působit smutně, chceme lidem rozdávat radost. Co jiného jim můžeš dát? Chtěl bych, abychom lidi inspirovali, aby se cítili líp, ale to neznamená, že chceme dělat muziku líbivou. Chceme ji dělat naprosto vážně, upřímně, podle toho, co z nás jde.

DK: Každý to vnímá jinak. Někdo, že je to smutný, jiný, že je to povznášející. Každý pohled je individuální.

Je nějaká skladba, která vás nejvíce formovala, posloužila jako trampolína? Prý Red Sky?

ZK: Lidi tuhle skladbu vnímají dobře. Moje manželka nebo kamarád Robert Rybák ji mají za velice oblíbenou. Ale už je to stará skladba. Teď máme nové písničky, které napsal Václav. Nejsou ani na nové desce, ale jsou nám už teď blízké. Nové písničky se zkrátka derou na povrch. Je přáním, aby nové věci byly dál, aby to nebylo pořád to samé. Emoce se nádherně rozvíjejí, mají nádherné melodie.

VH: Budeme dělat dál písničky, které, doufám, budou mít obsah, ale je potřeba nad nimi přemýšlet, odlišovat je od sebe.

Vysvětlete, pokud to lze, název druhé desky Inlakesh.

VH: Je to mayský pozdrav, který vyjadřuje: Ty jsi mé druhé já. V tom je poselství interakce, která je ústředním tématem alba. Kdyby hudbu nikdo neslyšel, tak neexistuje. Já i kapela nemáme tendenci někomu něco vysvětlovat, je na každém, jak si tu desku vyloží on sám, v tom je bohatství. Bez toho druhého by člověk nebyl to, co je, a naopak.

Ty jsi mé druhé já neboli alter ego se táhne světovou literaturou. Co nebo kdo je pro vás tím druhým já?

VH: Přece všechno. Kdybychom žili více jeden pro druhého, fungovalo by všechno líp. My máme muziku, skrze kterou komunikujeme. Vidím v tom naše bohatství, o které se chceme dělit. Nechci dělat kompromisy. Času je tak málo, že nestíhám a nechci být součástí něčeho jiného.

Takže nechodíš nakupovat, nechodíš volit?

VH: Samozřejmě, že ano, ale je to složitější. Nesnižuju tím ostatní věci. Tohle je moje role na tomto světě. Každý má, myslím, svou, ale jen velmi malé procento lidí své poslání najde a žije jej. Já chci prožívat naplno tohle. Nemyslím si, že by to bylo něco sobeckého. Stojí mě strašně velké úsilí si to obhájit před společností, která mě tlačí do nějakých kompromisů.

Čtete recenze? Jednu jsem si tady opsal: „Vyžívají se v zachumlaných kytarách, repetitivním vybrnkávání, něžném laškování se zpětnou vazbou. Nakolik to zní přirozeně, to je otázka. Možná spolu málo chodí na pivo, možná tráví málo času ve zkušebně…“

VH: To je z musicserveru.cz, Luboš Svoboda. Jasný příklad toho, že o nás neví vůbec nic a marně jen hledal slova, jak se vyjádřit. Jsme jedna z mála kapel, kterou spojuje přátelství a která spolu tráví spoustu času.

DK: Má na to právo, je to jeho názor.

Důležitým předělem života kapely bylo březnové turné po USA, o které jsi, Václave, usiloval zhruba pět let let.

VH: Jet na turné do USA byl, myslím, sen nás všech od dětství. To, že se podařil tento sen realizovat teď, kdy je kapela v této formě, považuji za štěstí. Zajímám se o to, co je důležité v hudbě ve světovém kontextu, a účast na austinském festivalu South by Southwest je jedna z těch věcí. Funguje to tak, že zaplatíš poplatek, vyplníš tuny formulářů a čekáš, jestli tě vyberou. A loni to s přihláškou na letošní festival vyšlo. Potřebovali jsme ale pracovní víza, jejichž vyřízení trvá šest měsíců. Jenže o definitivní účasti jsme se měli dozvědět až v listopadu. To by se víza nestihla, tak jsme je zaplatili a požádali o ně už v září s rizikem, že se to třeba nepovede. A opět se nám potvrdilo, že riskovat se vyplatí, ale nelze věci nechat náhodě.

Za mořem jste byli tři týdny…

VH: A sehráli tam patnáct koncertů, z toho dvanáct bylo domluvených, tři vznikly na místě.

Na kolik vás to přišlo peněz?

VH: Poštěstilo se nám, že jsme potkali pár spřízněných duší, které nám pomohly s ubytováním, organizací atd. Nebyly to horentní částky, které jsme ušetřili, ale byly dobré. Dali jsme do turné každý desetitisíce korun. Přijeli jsme v minusu, ale to není pro nás měřítkem úspěchu. Nemůžeš se spoléhat na to, že v momentu, kdy kapelu nikdo nezná, tě bude někdo platit za nějaké hraní. Takhle to nefunguje. Když uděláš firmu na rohlíky nebo na šroubky, taky je musíš chvilku rozdávat, aby lidi zjistili, že tvoje rohlíky či šroubky jsou lepší než těch druhých. Když my jako kapela z Čech jedeme do Ameriky, kde na nás vůbec nikdo není zvědavý, musíme hrát i zadarmo. Neudělali jsme si rozpočet, kolik dostaneme za koncerty. Věděli jsme, že v tom zahučíme, také jsme věděli, že se stane spoustu věcí – dobrých i špatných – že nám někdo peníze třeba dá, že nás někdo nechá přespat, což se potvrdilo. Vrátili jsme se s nadějí, že příští rok pojedeme znovu, že tam možná vyjde deska a že náklady budou více pokryté.

V Americe jste byli všichni poprvé? Byli jste na sebe pyšní, narostlo vám ego, propadli jste euforii?

ZK: Cestování člověka přirozeně obohacuje, ať už jede kamkoli. Byl to příjemný pocit. Když navštívíš New York, je to ale stejné, jako když jsi v Barceloně nebo v jiném pěkném městě. Obecně je Amerika určitě zajímavý cestovatelský bod. Určitá euforie tam byla, ale určitě jsme jí nepropadli.

Kde jste se po hudební stránce cítili nejlépe?

VH: Asi se shodneme, že v Chicagu a v Austinu. Vzdálenosti mezi městy jsme překonávali vesměs letadlem. Přírodu, kterou bychom hrozně rádi poznali, jsme neměli příliš možnost zažít. To bychom příští rok, pokud znovu pojedeme, chtěli napravit. Pochopili jsme, že Amerika je konzumní mašina, že je možná bezohledná, ale zároveň přirozená. Nechci se pouštět do diskuse o filozofii a politice, protože na to nemám vědomosti, ale vnímám to po svém. Po návratu do Čech se musím smát tomu, v jaké pohádce tady lidi žijí. Tady se lidi nechali z lenosti desítky let ovládat komunismem a zase se chtějí nechat někým ovládat, protože jsou líní se o sebe postarat. Tam se o tebe nikdo nestará, protože nikoho nezajímáš. Naši kamarádi tam nechodí deset let k lékaři, protože na to nemají. Vydělávají na malé místnosti, ve které sedíme, kde prakticky jen přespávají. Nevím, kde se vzalo, že Amerika je země snů. Možná to byla země snů. Podívej se na dějiny té země od vyhlazení indiánů, lynčování černochů, pomalu po střílení gayů na ulici. Dnes mají černocha prezidentem, což je skvělé, ale neřeším, jestli on je ten správný. Nicméně z hlediska vývoje civilizace je to humánní pokrok, který mě obohacuje.

Často jste tam hráli na cizí aparáty, v improvizovaných podmínkách, bez odposlechů. Mohli jste si takové hraní vůbec užít?

VH: Nás to strašně obohatilo. Ověřili jsme si, že můžeme zahrát kdekoliv a kdykoliv.

MS: Byla to ohromná škola. Pokaždé nás čekalo jiné hřiště. Každý den nás čekala nová improvizace. U aparátů netušíš, jaké mají nastavení. Zvuková zkouška má časové omezení, takže musíš rychle všechno zapojit a zahrát.

VH: U basy a bicích je to ještě v pohodě, ale my jsme se Zdeňkem zvyklí u kytar na nějaký náš zvuk. Takže to bylo těžší.

MS: Přirovnal bych to k řízení auta se zavřenýma očima. Je to nebezpečné. Něco slyšíš tak hodně, že ani nevnímáš, jak to zní.

Jací jsou Američani jako publikum?

ZK: Jsou spontánní. Umějí poslouchat. Myslím, že nás ocenili. Asi nejhezčího komplimentu jsme se dočkali, když jeden člověk říkal, že tím, jak si Ameriku romantizujeme, se ta romantika odráží v naší hudbě, a to ji dělí od toho, co a jak hrajou tamní kapely.

MS: Jsou komunikativní. Dohraješ a když se to někomu líbí, přijde za tebou, baví se, zajímá. Kdežto tady doma lidi sklopí oči, koncert skončil, jdeme domů.

Jak moc při turné pomohla Václavova výstavní angličtina?

VH: Výstavní? Nevím. Určitě je důležité ovládat dobře jazyk, když se rozhodneš někam vyjet. V rámci práce jezdím mimo jiné s kapelami ze světa turné po Evropě jako manažer, řidič, s Patrikem Kučerou a dalšími pro společnost Nomads Of Prague. Pořádám také koncerty v Praze se dvěma kamarády pod hlavičkou Scrape Sound. Takže jsem tyto zkušenosti využil.

Ty už ale mluvíš skoro jako rodilý mluvčí.

VH: Čtu, poslouchám, komunikuji, snažím se pořád učit.

A jak se tedy oslovuje kytarista U2 The Edge, s nímž ses potkal na jedné vernisáži v New Yorku? Hele, já jsem muzikant z Tábora, plácneš ho po rameni a řekneš, nechceš si od nás něco poslechnut?

VH: Přesně tak to bylo. (smích kapely) Zdeněk má k němu silný vztah.

ZK: Dva roky do Václava hučím U2, Edgeovu fintu. Já je mám rád, U2 jsou moje kapela. Jejich desky si pouštíme v autě. Furt o Edgeovi melduješ a o Bonovi taky. Když jsem byl za Bonem v Dublinu, tak právě nebyl doma (smích). Tak jsem mu hodil kazetu do schránky a věřil jsem, že si ji pustí. A pak Edge potká Václav, to je hezké znamení.

VH: Nemůžeš k němu ale běžet, srazit ho k zemi, kleknout a adorovat ho. Jsme prostě dva lidi, z nichž jeden je známější. Chtěl jsem mu jen vyjádřit svou náklonnost. Vyčíhal jsem si správný okamžik. Během asi třiceti vteřin jsem se mu slušně představil, řekl mu, že jsme kapela z Čech, která přijela na turné. A jestli je to vhodné, že bych mu rád dal naši desku. On že jo a pak už na něho kývala nějaká paní, tak jsem ještě požádal, jestli se s ním můžu vyfotit. Vyblejskli jsme se. Říkal jsem si, jestli na té fotce něco bude. Pak jsem říkal tady Zdendovi, hele, musím ti ukázat něco ve foťáku. Myslel si, že je to nějaká koláž. Byla to krásná náhoda. Na té vernisáži bylo sedm set lidí – herci, zpěváci a najednou povědomý chlápek v kulichu.

Úsměvnou komplikací na turné bylo, že vám uletělo v Minneapolisu letadlo a cestovali jste greyhoundem. To jste zažili americkou každodennost, ne?

VH: Byli jsme strašně naštvaní, ale užili jsme si to i v té naštvanosti, protože jsme věděli, že to bude jiná zkušenost, a že se věci dějí, jak mají. Občas si říkáš, že u nás je něco jako v Rusku, ale to člověk nezná dopravu tam. Jeli jsme autobusem třicet hodin přes půlku Států, nevíš nic, nikdo ti nic neřekne, nikde žádné cedule. Ujel nám proto spoj. Osm hodin jsme seděli v Kansas City a čekali jsme na další bus. Hrůza.

Nežili jste v neustálém strachu, jestli se během toho cestování něco nestane s nástroji?

VH: Riskuješ. Dáš to do letadla a jednou ti kufr přijde bez koleček, jednou pootevřenej se samolepkou, že prošel jakousi kontrolou. Snažili jsme se mít vše u sebe, ale to nešlo, měli jsme toho moc. Tak něco muselo jít dolů. Každý měl dvě kytary, efekty, batoh.

Co vás teď láká po zkušenosti v USA? Třeba Albion…?

VH: Rádi bychom jeli hrát na Nový Zéland nebo na Island. Nebo do Japonska. Anglie? To víš, že bych rád. Ale tam je to podobné jako ve Státech. Nikoho nezajímáš, tak uvidíme, jestli se nám do těchhle všech míst podaří se protlouct.

Ve čtvrtek v Praze budete křtít desku Inlakesh. Co jí přejete?

VH: Já bych hrozně rád, aby překročila hranice českého trhu. To je moje motivace. Ale třeba to nebude tahle deska, ani ta příští, třeba to nebude žádná. Taky aby to lidi bavilo, našli si v tom něco, co je obohatí, udělá jim radost. Doposlouchají se někam, o čem ani my sami nevíme, že tam někde je.

MS: Aby přibyli posluchači, jako jsi přibyl ty.

ZK: Mám přání, abychom hráli sedm dní v týdnu ještě padesát let. (smích)

Autor: Luboš Dvořák

27.4.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Workoutové hřiště v Heřmani.
8

Workoutové hřiště využívají děti i dospělí

ilustrační foto

Velká voda zastavila provoz mnoha firem

Lesníci varují před vstupem do lesů

Českokrumlovsko - Velké škody napáchal nárazový vítr z páteční bouřky v lesích. Není radno do nich nyní chodit. Poškozeny jsou i lesy města Český Krumlov.

Zájemci se mohou vydat po stopách spisovatelů

Písek – Městská knihovna připravila na středu 23. srpna od 17 hodin další vycházku po stopách známých spisovatelů a básníků.

Polomy na Šumavě zastaví turisty

Šumava - O zákaz vstupu do lesů chce požádat Národní park Šumava dotčené obce s rozšířenou působností. V pondělí to Deníku potvrdil Jan Dvořák, tiskový mluvčí Národního parku Šumava.

Dobrovolný hasič při zásahu zkolaboval

Deštná - Dobrovolní hasiči z Deštné na Jindřichohradecku se od písknutí prvního poplachu kvůli bouřce nezastavili až do sobotního odpoledne.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení